This slideshow requires JavaScript.

Do Tsumebu dojíždíme v neděli odpoledne, po zcela zbytečné návštěvě jezera Oshitake, který sice vypadá báječně na obrázcích a ohromilo svého času dávné cestovatele, ale jinak je to prostě velká díra v zemi s vodou, významná tím, že do ní Němci při ústupu z první světový války naházeli všechny zbraně. Tsumeb je pěkný, malý městečko, s hlavní ulicí plnou stromů. Hledáme backpacker podle guidea, ale první je šílenej – betonová kostka s ošklivým bazénem a špinavejma pokojema. Brr. Na podruhý máme štěstí a kotvíme v Mousebird Backpackers na zahradě. Maj kuchyň, internet a stromy obsypaný mangem. Otesánek už zase blbne a tak musíme vyzkoumat, čím to je. Ráno přichází tzv. Tsumebský objev – Robo zjišťuje, že jsme celou dobu měli ucpaný víčko od nádrže, tím pádem se do nádrže nedostával vzduch a tím pádem naše autíčko nejelo, protože mu benzínová pumpa v nádrži neposílala dost benzínu. Aneb jak umí malý kolečko zastavit obrovskej motor. Heuréka! A škoda všech těch pěti vyměněnejch filtrů. V Tsumebu zůstáváme ještě dvě noci, pereme, doháníme blog (všimli ste si?) a zásobujeme se na cestu do Bushmanlandu. Taky sme si koupili extra pneumatiku, kterou sme narvali dovnitř do auta, kdyby náhodou. Potom, co sme v posledním jídle z kotlíku našli uvařenejch pár chroustů, sme se poslední večer plácli přes kapsu a šli na večeři i s Anglánem, co s náma bydlí v kempu. Po cestě do Bushmanlandu zastavujeme u Homeb meteoritu, nejtěžším celokovovým meteoritu na světě.. tj. další zbytečný památce (Robo je ale nadšenej).. Asi 200 km za Tsumebem auto zase začíná škytat a my si rveme vlasy, že jsme ho nenechali přece jenom zkontrolovat v tý Toyotě, kolem který jsme jeli a taky sme v ní byli a která samozřejmě v Tsumebu byla. Doškytáme do „kempu“ v Omatako Valley „ – provozuje ho místní bushman komunita, ale evidentně neúspěšně – neteče voda a je to tam dost hnusný, ale Otesan nám zase  vybral nocl nechce jet dál. Přespání je nejlevnější za celou dobu – za dva lidi platíme 60 dolarů.. Nabízí nám spoustu aktivit , jako „buswalking“ a „evening singing and dancing“. Berem všechno. Večer zpěvy, ráno chůze. Zpěvy se ale nekonají – v určenou dobu po západu slunce dorazí náš průvodce, lehce našrot, že jsou ženy na poli a darazí až za pár hodin. Tak rušíme zpěvy (je jasný, že se nikomu nechce tančit a zpívat) a děsíme se rána, jak bude vypadat chůze džunglí. Bushwalk je ale super – máme svýho dědu jako vystřiženýho z „Bohové musí být šílení“ a jdem na tři hodiny do bushe. Ukazuje nám kytky a stromy a stopy a je roztomilej, malinkej a polonahej a když mluví, tak „kliká“ a ten druhej nám překládá a když se vrátíme, tak se pěkně převleče zpátky do kšiltovky a kalhot s trikem..  Jako suvenýr si kupujeme sekeropalici, co Bushmani používaj, robo se chvíli snaží místňákům opravit pumpu, ale nikdo o tonijak zvlášť nestojí a tak  jedem směr Tsumkwe. Otesan je po ránu vždycky v pohodě, problémy začínaj cca po dvou hodinách jízdy a Robo začíná mít podezření, že problém je benzínová pumpa, která je ale uvnitř nádrže, takže se musí vypustit všechen benzín, odmontovat nádrž,vyndat pumpa a pak zase všechno zpátky…Po cestě do Tsumkwe vidíme odbočku na podle guida super lodge, která nakonec zajímavá neni, protože tam nikdo neni, náš pokus o jízdu mimo cestu ztroskotá asi po 16 km, když místo na jihovýchod jedeme na sever a tak se potupně vracíme se škytacím autem na hlavní silnici a říkáme si, že ho v Tsumkwe vopravdu, ale vopravdu necháme opravit…

This slideshow requires JavaScript.

Bájná Etosha plná slonů, žiraf, nosorožců, antilop, zeber a pakoňů. Tak jsme si ji představovali už od Kalahari. Vjeli jsme do parku ze severu a hned u brány po nás paní policajtka chtěla něco jako naši dálniční známku, kterou prej musíme mít – zřejmě jsme ji zaplatili na hranicích, ale páni celníci si vzali jenom peníze a papír nám nedali. Úporně se s ní dohadujeme, je za to pokuta asi 1500 Kč, nakonec nás nechává projet jenom s varováním. Po Etoshe může každej jezdit vlastním autem, po vyznačených cestách a jsou tam tři kempy ve kterých se dá spát – Namutoni, Halali a Okaukujejo. Kromě kempování tam mají i chatičky, bazén, restauraci a bar. Ideální čas na pozorování zvířat je brzo ráno a pak pár hodin před západem slunce, když už není  takový horko a zvířata se začínaj pohybovat . K dispozici je mapa s vyznačenejma waterholes, kam choděj zvířaci pít a který sou v období dešťů v podstatě na prd, protože je voda všude. Asi proto tu není moc lidí. Naše safari startujeme 25 žirafama, jsou všude a jsou roztomilý. V Namutoni se potkáváme s Francouzema, co známe z Kalahari, dávaj nám tipy kam jet a zvou nás na návštěvu k sobě do Chamonix. Večer toho moc neujedeme, hned u cesty vidíme mrtvou antilopu a hyenu a supi jak kolem ní krouží. Hyena se bojí a  my čekáme asi dvě hodiny, než se odváží se přijít nažrat. Máme ji asi metr od auta a je slyšet, jak chroupe kosti nebožtíka antilopy. Druhý den se přesouváme do Halali a odpoledne jedeme na kolečko, který se jmenuje rhino drive. Nikde nic, všude samý stromy, na silnici hovna.. Najednou vidíme na okraji silnice malý  auto, jak na nás zuřivě ukazuje, ať zpomalíme, hledáme ,na co koukaj a najednou ho vidíme. Slona. Na silnici, přímo proti nám, jak si to švihácky štráduje k nám. Rychle parkujeme, vypínáme motor a je v nás malá dušička. Slon nejdřív očuchá auto před náma a pak jde k nám. Máme v autě pomeranče a ty maj sloni mooooc rádi. Ani nedutáme, je slyšet jen zrychlený tlukot našich srdcí a ve zpětným zrcátku vidíme jak slon Otesánka lechtá na zadních dveřích chobotem. Po několika minutách ho to přestane bavit a zmizí do džungle. Druhý auto k nám popojede, oba zelený strachy asi jako my, Italové, a gestama ukazujou, že jim lepilo.. J  Mno. To ještě netušíme, že bonus přijde vzápětí, kdy zjistíme, že Otesánek přestal startovat. Než jsme vyjížděli, tak nám kiksnul u recepce, ale povedlo se to nahodit – teď už ne. A tak sedíme a doufáme, že okolo pojede auto, co nás roztáhne a že slon se už nevrátí. Asi za půl hodiny slyšíme zvuk motoru  a přijíždí nejmenší auto na světě – Opel Corsa. Moc se jim nechce, slon je stále v dohledu, ale nakonec nás roztáhnou asi na třech metrech. Po cestě do kempu ještě vidíme jednoho nosorožce a večer trávíme diskuzí s chlápkama od Landroveru, cože to je za problém. Ujišťujeme se, že startér a druhej den ráno jedem do 170 km vzdáleného Outja do servisu. Taky sio večer grilujeme kuře, na který se už dva dny těšíme(oba večery pršelo, tak sme nemohli udělat oheň) a který je nakonec super hnusný. Landrover boys nás ráno roztáhnou a po cestě  vidíme dva krásný lvi, ale nemůžeme u nich zastavit, když nemůžeme vypnout motor. Chjo. Naši první lvi z rychlíku. Na hranicicích parku nám chtěj vzít všechno maso (zřejmě místní sport), ale přemluvíme je, že jedem jenom na otočku. Samozřejmě je sobota, Otesánek nikdy nemá problémy ve všední den. Autoservis je zavřenej, ale místní nás pošlou k mechanikovi, co startér vyčistí a vymění. Tadááá. Vracíme se do parku a večer ještě vidíme dvě lvice, co se povalujou u silnice. Další den je hrozný horko, jedeme hrozně dlouho, sme vopruzelý a kromě antilop, zeber, a tuny žiraf nevidíme nic zajímavýho. Večer se přijde napít pár kudu antilop, vidíme hyenu a pak už jedem do kempu. Jdeme spát o hladu, páč si vaříme v kotlíku, příjde bouřka a jídlo máme ještě polosyrový. Zato ráno, potom co se to vařilo celou noc, máme jídlo hotový na dva dny. Naše poslední ráno v Etoshe, vstáváme brzo a za pár kilomterů vidíme v dálce něco co vypadá jako divný stádo antilop. Zastavíme a zjišťujeme, že tam jsou lvi. Hodně lvů. Konkrétně 20 lvů – dva samci a osmnáct samic, koukáme na ně dalekohledem, jak se povalujou na pláni a pak jim nadjíždíme, když se celá smečka začne pohybovat směrem ke stínu. Jsou nádherný, jdou přímo kolem nás ( a dalších šesti aut, který se tam nahrnuli). Obzvlášť ten jeden lev je velkej fešák. Pak se schovaj mezi stromy a až na dvě lvice jsou fuč. Dáváme Etoshe sbohem a míříme na východ. Bushmansland volá.

This slideshow requires JavaScript.

Ráno tankujeme plnou (pouhých 250 l benálu), asistuje nám půl města – Otesan má prostě velkou nádrž a na severu už benzín není. Musíme jít speciálně vybrat další cash. Baru si kupuje nový žabky za super cenu, usmlouvala je ze 40 babek na 40 babek. 170 km překonáváme briskně za 3 hodiny, všechny koryta řek sou i přes  včerejší megabouřku suchý a tak sme tam vlastně cobydup. Krajina je krásná, hornatá, zelená, tu a tam jsou Himba vesnice, okolo běhaj kozy s černoušskejma pasáčkama a my začínáme chápat, proč Hemingway napsal Green Hills of Africa. Epupa Falls je taková malá vesnička u vodopádů, který nejsou vidět na první pohled. Díra v zatáčce, nikde nic, si říkáme aháá, sme sem jeli těch 170 km a tady tohle… Ale najednou , po tom všem suchu, je vidět velikánská řeka, taková ta africká, oranžová. A ty vodopády tu sou, asi 500 m od silnice. V období sucha asi nic moc, ale když přijedete den po monstr bouřce, co jim  polámala palmy, ploty, tak vypadaj monstrózně. Kempujeme v divočině, u řeky s krokodýlama, s vlastní outdoor koupelnou a záchodem a výhledem na Angolu. Další den ráno se vypravíme na organizovaný „Himba (miniripoff) trip “. Nakoupíme s guidem jídlo, co jim dáme v místním obchodě za dvojnásobek ceny– kukuřičnou mouku, olej, cukr a vazelínu a nějaký keksíky. To aby nás pustili do vesnice. Náš guide je taky Himba, má 17-i letou ženu a dvě děti – 3 a 1 rok. Obecně maj spoustu dětí – i když má chlápek stádo koz a krav, není považovanej za bohatýho, když nemá velkou rodinu. Ženský roděj v chatkách, kde bydlej, pod dozorem svých matek a babiček. Ty chatky jsou ze dřeva (to postavěj chlápci), střecha je z vyschlýho trusu dobytka (to dělaj ženský). Himba se nikdy nemejou, když maj pocit, že sou špinavý, tak se namažou okrem rozetřeným s dobytčím tukem a pak sou mazlavý a krásně červený. A moc pěkně voněj… Chlápci se staraj o dobytek a ženský o jejich  početný potomstvo, vaření a tak.  V chatce o velikosti naší předsíně spí nalevo ženská a malý holčičky, napravo chlápek a malý kluci a u vchodu maj oheň, aby jim tam nelezli hadi a jiná havěť. Uvnitř je super chládek, i když je venku asi padesát stupňů.  Peníze moc nepotřebujou, živěj se pěstováním dobytka a vypadaj dost spokojeně. Asi po dvou hodinách se slušně rozloučíme, hodíme guida do jeho plechový chýše (lepší Himba) a zbytek dne jen tak zevlíme, v nostalgii si uvaříme dýňovou polífku a večer otestujeme nový recept na hamburgy.. Po úžasných západech slunce a neuvěřitelně nádhernejch pohledech na Epupu odjíždíme na východ podél hranic s Angolou. Cesta je ok, všechno je víc zelený po těch deštích, akorát koryta řek už nejsou zdaleka tak suchý. Prostě v nich normálně teče voda. U první čekáme, dle instrukcí z našeho 4×4 kurzu testujeme výšku vody a sílu proudu tím, že vlezeme do řeky, ale projíždějící černoši se nám smějou a říkaj, že to nic není a tak srdnatě projíždíme naší první řekou. Další je zapeklitější, na jedný straně je takovej malej jez a uprostřed strom a nikomu se tam nechce, na obou stranách jsou auta a čeká se, až voda odpadne. Naši černoši jsou ale pankáči, naskáčou do auta a jako první to projedou. Pak už je to jako lavina, jedno auto za druhým.  S Otesánkem  s Robem za volantem voda ani nehne a na další rivercrosings, už se cítíme silní v kramflecích. Na půl cesty spíme v Kunene River Lodge, střihnem si další západ slunce a superdeštivej večer a míříme do Oshakati na nákupy součástek do auta, co nám ještě chybí. Bohužel je státní svátek (jak jinak když konečně dorazíme do města) –  dobrý je, že nikdo neví jakej, ale je (byl Human Rights Day). Nenakoupíme nic a město je tak vošklivý, že prcháme až do Nakambale, kde je muzeum finskejch misionářů a nejlevnější kemp, kde sme kdy spali. Máme vlastního černocha s puškou, co nás hlídá, chce deset dolarů za to, že Robovi ukázal, kde zapadá slunce a pořád opakuje že má gun. Mno. Asi je čas vyrazit na safari.

This slideshow requires JavaScript.

Cesta od pobřeží je nádherná, krásný pláně, hory všude okolo – Damaraland v plný parádě. Projiždíme veterinárním plotem, Baru dostane napomenutí za rychlost, ale maso nám neseberou, tak sláva. Nemáme benzín a taky nám docházej peníze, Otesánek papá a benál je tu jenom za prachy. Kempujeme v údolí řeky Khowarib, na místě s krásným výhledem na řeku, v kempu místní komunity – peníze za bydlení jdou přímo těm lidem, který bydlej v okolí. Máme servisní odpoledne – impregnujeme stan a věci na spaní (pomalu se blížíme do malarický oblasti), přebalíme auto, vypereme a odpočíváme. Večer do kempu dorazí truck plnej Francouzů (žabožrouti!) – nejen, že nechápou, že sprcha u našeho kempu je naše a ne jejich, ale taky vypotřebujou všechnu vodu a ráno z kohoutku ani nekápne.  Vykoupat se teda zajedeme do vodopádu, po cestě se k nám sbíhaj děti z okolí a natahujou ručičky pro peníze.. Tak jim aspoň máváme a většina z nich nám zamává zpátky. Musíme natankovat a najít bankomat, takže jako další cíl cesty máme město Opuwo. Benzín nám ale nevydrží a tak za posledních 4 kila tankujeme u pevnosti Seesfontein, kde neberou karty. Zhruba v půlce cesty začíná Otesánek zase neočekávaně škytat. Vzduchovej filtr novej, benzínovej filtr taky, ale kára prostě nejede..  Stopujeme Švýcary, co jedou za náma a dostáváme tip na blízký kemp – je to cca 5 km od cesty, ale jedeme to hodinu. Cesta je na čtyřkolku a nahoru a dolů – jedeme vždycky tak 500 m na jeden zátah, holt se to jmenuje Aussicht a Němci jsou precizní, že..  Otesánek nám ale zase jednou vybral krásnej nocleh. Farma je na kopci, s nádherným výhledem do okolí, majitel Maurice tam žije už 28 let. Jen co tam doškytáme, začne pršet – první slejvák v Namibii, prší hodinu a hodně. Majitelé jsou rádi, že jsme jim přinesli dlouho očekávaný déšť. Nemáme žadnou cash, karty neberou, ale smilujou se nad náma a můžeme zaplatit americkejma dolarama a na cestu nám daj i 10 l benzínu pro sicher. Večeříme společně u svíček, a po rychlé motlitbě, ehm,  máme coleslaw a bobotije a dýni a rejži a dezert a taky s náma přijdou povečeřet místní dikobrazi. Opět!! (po třetí, pro představu – normálně se mění jednou za 20 000 km) měníme fuel filter, zdá se, že to zase zabralo a Otesánek bude další den ready na cestu. Ráno se loučíme, a míříme do Opuwa, the “rough and ready frontier town”, jak říká náš Bradt guide (ano, je to tak poprvý v životě nemáme Lonely!!) , kde se setkávají kultury Himbo a Herero. Himba lidi sou vopravdický Afričani, ženský choděj do půl těla nahý, pomalovaný temně oranžovou ocrou, chlápci bohužel oblečený..  Herero ženský zase nosej viktoriánský oblečky asi s tunou vrstev a kulatou sukní a na hlavě klobouček ve tvaru bumerangu. Člověk neví, kam se dřív podívat. My dva, oba modrooký, sme pro ně taky zjevení. Hlavně když celej den hledáme fitting (rozuměj – matičku, kterou v Evropě koupíš v Bille)  aby mohl Robo opravit pumpu mezi tankama. Taky kupujeme náhradní pneumatiku a kucí v garáži Robovi pomůžou přemontovat pumpu na lepší místo, aby se pořád netrhala. Stojí to 50 babek, a když naše pomocníky druhej den vidíme na ulici,  maj oba načančaný vlasy od holiče. J Bydlíme na kopci s nádherným výhledem a bazénem a internetem a tak.. Robovi se podaří lstivou kombinací logiky, fyziky a jiných faktorů, kterým Blonýny nerozuměj, opravit naši pumpu  (tak že funguje asi třicet sekund, ale prý je to jen prepáleny drótik a to se opraví po cestě J) a tak po třech dnech doplňujeme zásoby jídla, peněz, benzínu, pneumatik J a chystáme se na drsný sever. Ouwgrh.

This slideshow requires JavaScript.

Spitzkoppe je místní Matterhorn. Velká hora červenýho kamení, 1780 m vysoká. O kemp, který se rozkládá kolem celé hory, se původně starala místní komunita, ale nějak jim to vázlo, tak to vzal do rukou soukromý investor – maj to teď fifty fifty, investor ”zainvestoval” do suchejch záchodů na každým kempovacím místě a na deset let má vystaráno a ještě si může na druhý straně postavit drahou lodge a dostává 50% z výdělku kempu. Mno.  Ale kempování je tu fantastický, máme místo s krásným výhledem a večer se navíc vydrápeme na další kýčovitej západ slunce, takže se nám ani nechce pryč. Druhej den jdeme s průvodcem na 2 hodinovej trek – rozuměj popojedeš autem pod skálu, vylezeš nahoru po řetězu, místňák ti zazpívá, řekne pár vět o bushmenech, ukáže ti pár pravěkejch vobrázků na skále a už si zase zpátky v autě a celý to trvá asi hodinu.

 Odpoledne se přemisťujeme do White Lady kempu, maj tam bazén a točený pivo a taky  partu  Jihoafričanů, co jedou na kolech ze severu – fakt obdivuju v tom vedru.. K White Lady taky vede trek, taky prej trvá dvě hodiny, tentokrát je to trochu náročnější, je to 2.5 km tam a 2.5 km zpátky, průvodce nezpívá a kresby sou o něco líp vidět  než den předtím.. Na Twyfelfontein (víc a víc obrázků) už nemáme sílu a tak mizíme směr Skeleton Coast Park. Berem to zkratkou, co nám poradil chlápek z národního parku, neztratíme se a jen co dojedeme k moři a máme kemp na dohled, se začnou z Otesánka ozývat velmi divné zvuky. A je to tady. Konečně sme píchli. Pneumatika je úplně na totál. Totál totál. Hlavně, že tady všude mají tyre repairs a my máme lepení na kolo!– tudle už teda nikdo neslepí.. Po menší hádce a pár hodinách je kolo vyměněno a my zjišťujeme, že je ten kemp tak vošklivej, že budem radši spát někde dál po cestě. Zastavíme kus od moře, je zima, hrozně fouká  a tak rychle vaříme, parkujeme po větru abysme vůbec mohli otevřít stan, dáváme si čaj!  a v půl devátý už sme v pelechu.

S větrem v zádech ráno projíždíme bránou Skeleton Coast NP a míříme do Torra Bay, je 1.12 a tenhle sezónní kemp se právě dneska otevírá a tak si říkáme, že tam budem úplně sami. Omyl. Velikej omyl. Kemp je narvanej k prasknutí, na místě straší asi 500 šílenejch, tlustejch rybářů, některý maj zabukovaný místo na celý ty dva měsíce, co tam maj otevřeno!! Károu si prostě dojedou až na tu pláž, tam se vyvalej, párkrát to tam nahoděj, když vytáhnou malou rybu, tak ji daj černochovi, ať ji tam hodí zpátky a u toho kalej. No ráj na zemi. A všichni sou čistotný, takže se večer stojí několika hodinová fronta na sprchu. Navíc pořád šíleně fouká, takže trávíme noc zaparkovaný za záchodkama, aby nás to neodfouklo. Prostě romantika. Brrrrr. Náš pokus o jízdu na pláži, mezi mořem a skálama vypadá chvíli nadějně, ale po chvíli ztroskotává, protože se zahrabeme do písku na místě výjezdu a trvá nám půl hodiny než se vyhrabeme. Ehm. Znechuceni zimou, rybářema a vůbec všim utíkáme na sever. Za sluncem.

This slideshow requires JavaScript.

Swakopmund je namibijský adventure město. Dá se tu jezdit na snowboardu po dunách, sjíždět je hlavou dolů na překližkový desce, jezdit na čtyřkolkách, skákat padákem a taky trávit čas po garážích s Otesánkem..  První den, garáž č.1 – nádrž připevněna za tři hodiny, cena cca 1200 Kč. Zachránili nám i trochu benzínu. Druhý den, garáž č.2 – chceme dát auto na diagnostiku, ale neuměj ho napojit, zato zjišťujou, že máme  urvanej výfuk, objednají nás na třetí den a ten jim celej trvá než ho spravěj – cena nám vyrazí dech, 2000 namibijskejch dolarů je celkem darda. Budem muset Otesánka sakra dobře prodat. Mezitím Robo zjistil, že nádrž připevnili, ale blbě a je potřeba jí znova spravit, ale garáž č.1 má plno a nechce se jim do toho a navíc je zítra státní svátek, protože jsou volby, takže bysme tu vykysli ještě další tři dni a to nechceme, takže  lehce vytočenej Robo chytne majitele za krk a ten mu slíbí, že to teda opraví, až se večer  vrátíme z našeho vyhlídkovýho letu. Vyhlídkovej let byl nejbáčejnější. Nadělili jsme si ho jako dárek pod stromeček. Letěli jsme šesti místnou Cesnou, ze Swakopmundu přes Kuiseb River Canyon, nad tím šíleným kempem  u vesnice, kde sme nocovali, nad dunama Sossuvlei, nad naší dunou Big Daddy, kam sme vylezli, pak zpátky k moři nad něj a nad spoustu tuleňů, který se povalovali na nekonečný pláži. Pilot byl pankáč, byli sme hodně hodně nízko. No, krása. Večer chlapík splnil, co slíbil a Otík byl v 11 v noci jako novej.  V den voleb se Robo ještě jel projet na čtyřkolkách a Baru si mezitím vyráběla krabici na zeleninu do auta a pak sme vzali nohy na ramena a vyrazili směr Spiztkoppe. Jediný co nám ze Swakouše bude chybět je Tiger Reef Bar a jeho západy Slunce a dvě místní paní, se kterejma sme si střihli jeden parádní mejdan.

This slideshow requires JavaScript.

Samozřejmě ráno zaspíme. Jenom o půl hodiny, ale stejně. Sossuvlei a jeho duny jsou 62 km od nás a tak se řítíme, abychom ještě zachytili to krásný ranní světlo. U Duny 45 je fronta aut a autobusů a proti obloze je dlouhá fronta mravenců, stoupající na vrchol. Rozhodujeme se rychle a pokračujeme dál, máme čtyřkolku a tak se pohodlně odvezeme přímo před Sossuvlei a ještě na ní stihneme o samotě vyběhnout. Je to boží. Žádný lidi, spousta písku a my dva.  Po snídani (výhoda je, že máme kuchyň vždycky s sebou, a tak sme měli kafíčkooo a sedvičeeee) už začali najíždět hordy, tak sme se přesunuli k Deadvle, vylezli tam na nejvyšší dunu Big Daddy, kterou sme pak seběhli dolů. 4 minuty downhill s jednou držkou (Baru). Písek už hrozně pálil a tak sme se vydali zpátky do Sesriem, dali si pivo a vyrazili směr Naukluft, kde sme měli naplánovanej jednodenní trek. Po cestě sme se zastavili v pouštní vinici!! Neuras, dali si sklenku šíleně drahýho shirazu, vyfotili si pávy a zelenou trávu a pokračovali v cestě. Těsně před  příjezdem ke vstupu do národního parku se kolem Otesánka začal šířit nepříjemný zápach benzínu. Když sme zastavili, tak jsme zjistili, že nám doslova a do písmene chčije z nádrže. A chčije a chčije a chčije. Robo a ranger zalezli pod auto a utahovali, stříhali, vyplňovali (dřívkem, šroubkem..), až chcát přestalo. Baru chodila okolo, podávala šroubky a dřívka a chytře radila. 🙂 Nakonec to byla jen utržená hadice mezi oběma nádržema. Ufff. Večer sme ješte stihli otestovat naše nové potjie (čti pokje). Velkej litinovej hrnec na vaření v ohni, samozřejmě jsme nezklamali, 4×4 safari kuchařka super poradila a všechno jsme pořádně připálili. Taky nám poprvé něco zbylo od večeře.

Waterkloof trail byl báječnej. 17 km, v 50-i stupních, ani 6 l vody nám nestačilo a tak sme se vrátili totálně vyšťavený po 8 hodinách pochodovánízpátky do kempu. Jako agresivní paviáni, oběd pod vrcholem kterýho  sme si nevšimli a krásný výhledy, když sme tam došli – to všechno dobrý, ale když to porovnáme s výletem na Kokořín… Byli sme tak hotový, že sme vytuhli už v půl devátý a spali a spali a spali.

Ráno Robo zjistil, že to báječně opravil, z auta už nám neteče, ale za to se nám utrhla nádrž. Ta druhá velká nerezová nádrž na 160 l se prostě na jedný straně urvala. Hobot neváhal, připoutal ji gumicukama k rámu a vyrazili jsme směr Swakopmund. Po cestě jsme si ještě stihli  2x natankovat v Solitaire, 2x překročit Obratník Kozoroha a 1x přespat v Homebu, neuvěřitelný díře uprostřed Namib Naukluft pouště. Campsite byl blízko vesnice a taky podle toho vypadal. Posranej od krav, koz a možná i lidí. Okolí krásný – poušť, skály a bělostný koryto vyschlý řeky, ale rozhodně nedoporučujeme, za 12O km po offroad cestě to fakt nestálo. I když – viděli jsme 5 zeber. Jedem přes Walvis Bay, máváme pelikánům a domlouváme Otesánkovi doktora na druhý den. Snad to budou umět…

This slideshow requires JavaScript.

Naplněni optimismem, s 250 l benzinu, 5O l vody, plnou ledničkou, zásobami piva, vína a ne lima, ale ginu, vyrážíme do pouště.. Cesta do Lüderitz je jednosměrná, a tak se musíme vrátit přes Aus, což je 130 km. Baterka drží, ale před Aus začíná Otesánek zase škytat. Proces je jasný, už víme, že je to airfilter, a tak si dáváme pivo v místní hospodě a vyrážíme dál, a když škytání nepřestává, jdeme filter profouknout naším kompresorem. Což ovšem nejde, protože kompresor fouká, jenom když je nacvaknutej na pneumatiku. Nevadí, říkáme si, máme nový, náhradní, koupený v Cape Townu. Ale překvapení tu není nikdy dost a my zjišťujeme, že náš náhradní air filter je pro nějaký jiný auto. Vracíme se do Aus, kde Děda Mechanik potvrzuje Robovu tezy , že to asi nebude air filter, ale fuel filter. A ten náhradní nemáme, samozřejmě. Každopádně nám do našeho air filtru vyvrtá díru, ale ani potom se nám do Otesánka nevejde. TIA.

Auto ale jakžtakž jede, a tak vyrážíme do Sossuvlei, kde je prý dobrá garáž. Vybíráme si scénickou! cestu D707, Otesánek škytá a škytá a zhruba v půl sedmý, když už skoro nejede, se přerozhodujeme, že raději přespíme na třetině cesty, v Namtib Lodge, která je už jen 12 km daleko.. Přiřítíme se tam s velkým randálem, což vyděsí majitele, jejichž syn si právě koupil novýho Landrovera, jel těsně za náma a oni si mysleli, že zvuk Otesánka je zvuk jejich nový káry..   Pánové se zkušeně vrhnou na auto a slíbí, že nám ho ráno pomůžou spravit. Taky zjišťujeme, že máme pod autem ještě jeden watertank (nerezovej, o kterým nevěděl ani původní majitel) a taky, že naše druhá nádrž zní poněkud dutě a vypadá to, že nám někde utekl všechen benzin.

Kemp je ale krásnej a tak ráno vstáváme plný optimismu, Otesánek se nějak vzmátořil a tak radši rychle vyrážíme dál bez oprav. U pumpy Betta zase začíná škytat a tak nám místní automechanik (kterej je v půl jedný už lehce sešrotovanej) radí, jak filtr odmonotovat. Robo je sice celej od benálu, ale filtr vypadá aspoň trochu vyčištěně a my pokračujeme v cestě do Sesriem. Sesriem je vstupní brána k dunám Sossuvlei, park je otevřen mezi východem a západem sluncem, ale když člověk kempuje v Sesriem campsite, může do parku vjet o hodinu dříve/později. Nemáme rezervaci, ale místo je a Robo odjíždí s místníma maníkama opravit fuel filter. V místním ghettu si kluci zablbnou, všechno opravěj, za cca 600 kč, cigára a jedno pivo a my můžem ráno na duny.

This slideshow requires JavaScript.

Hranice do Namíbie jsme překročili nově otevřeným přechodem Mata Mata. Přes hranice se nesmí vozit žádný maso (měli jsme ho plnej mrazák, protože sme si ho hezky šetřili), ovoce a zelenina (kvůli fruit flies, zejména citrony a cibule). Maso jsme zapřeli, zeleninu přiznali a pan celník bylo hodnej a nechal nám naše 4 kg cibule a 1 citron převízt na druhou stranu. Papíry pro auto zafungovaly, naše víza taky a tak jsme se ocitli v sobotu ráno v Namibii.

Rozhodli jsme se, že přespíme v Mesosaurus Bush kempu, kde hodíme oko na místní fossilie – což byl průvodce i zkameněliny a druhej den vyrazíme do Ketmanshopu, kde koupíme baterku, co nás pořád zlobí. V bushkempu je to super, jsme tam úplně sami, uprostřed Quivertree stromů (Aloe dichotoma), ve společnosti weaver ptáčků a pouště.

Nedělní dopoledne v Ketmanshop je tristní – nejdřív musíme natankovat obě nádrže (au au au), všechny garáže maj samozřejmě v neděli zavřeno,  ale co je nejhorší, nekoupíme si ani pivo, protože se tu v neděli neprodává chlast. Hrůůůůza den. Pokračujem směr Aus, kde je naštěstí otevřená hospoda, kde jsme před dvanácti lety bydleli. Kamaráda Harryho s čističkou zubů jsme stopovat neviděli.

Cesta do Lüderitzu je krásná, zastavujeme se u stáda koní (Namib desert horses), který se adaptovalo na namibskou poust (vypadaj dost jetě, chudáci) a poté za písečné bouře (jak jinak) dorážíme do městečka, mezi mořem a pouští, který je totálně vylidněný. Totálně. Hledáme místo na kempování, ale fouká tak šíleně, že nejsme schopný otevřít stan. Zkoušíme to i na 20 km vzdáleným Diaz Pointu, kde je to ale ještě horší a vypadá to, že nám vítr vezme i Otesánka. Naštěstí se pak ve městě dozvoníme na místní backpacker a ten nás nechá spát za cenu kempování uvnitř. Dva dny tu strávíme opravami auta (baterka, nahození elektriky a rozchození watertanku), návštěvou diamantovýho ghost townu Kolmanskopu a pojídáním ústřic, který tu prodávaj za 10 Kč jednu!!!!!  a taky pozorováním západů slunce na krásný Agate Beach. Life is a beach…