Mount Nyiragongo měří 3.455 m.n.m., nachází se v Parc National de Virungas, kousek od hranic s Rwandou, a ještě v listopadu loňskýho roku byl výstup na vrchol pro veřejnost uzavřen, kvůli potyčkám mezi rebely ze skupiny  M23 a konžskou armádou. V roce 2002 sopka vybouchla a z třetiny zasypala hraniční město Goma a nechala po sobě 500 mrtvejch.. Teď už jenom tiše soptí a v jejím kráteru leží největší lávový jezero na světě.  O možnosti jet do Konga na gorily nám nejdřív říkal náš kámoš Jirka Batěk, s tím, že je to malinko vo hubu, a tak sme s  tím ani moc nepočítali, protože gorily jsou i ve Rwandě nebo Ugandě (ovšem za dvojnásobný love) Sopka nás ale  nakonec zlákala a tak jsme si online! zaplatili víza (100 babek) i vstup na vulkán (250 babek), domluvili se s našima belgickošvédskejma kámošema Willem a Claudií a 13.4 večer jsme se, po šílený 16 hodinový jízdě od jezera Tanganyika, potkali v Giseney, letovisku u jezera Kivu a hraničním přechodu do Konga z rwandský strany. Will s Claudií na nás čekali u večeře, která se podávala formou bufetu :), platíš maso a zeleninu kolik sníš. Rwandská specialita. Ráno jsme si zabalili bágly, Otíka nechali zaparkovanýho s výhledem na jezero v Inzu lodge a kolem druhý jsme už stepovali na přechodu do Konga. Žádný víza nám nakonec nepřišli a tak jsme si vytiskli potvrzení, že jsme zaplatili a doufali jsme, že nás tam pustěj (ne jako dva američany, co jsme potkali, který na hranicích otočili a propadli jim všechny prachy). Všechno ale vypadá slibně a než nám změřej  teplotu a zkontrolujou očkovací průkazy na žlutou zimnici, máme víza hotový. Goma je zaprášený pohraniční město, který je sídlem největší  United Nation mise v Africe. Všude jezděj vojáci s puškama, přistávaj a odlítaj letadla a vrtulníky, ale nás si nikdo nevšímá, kromě mototaxikářů, který nás chtěj hrozně nutně někam vodvízt. Po cestě se na nás nabalí týpek – jmenuje se Christian, je to guide, jak jinak, a nedá nám pokoj. My bysme ho poslali do háje, ale jsme ve skupině, tak se musíme respektovat, že. Po hodině hledání nějakýho normálního bydlení, se zabydlujeme v Palace de Versaillees (ha!) , jdeme si vyzvednout povolení k výstupu (i když nám Christián vehementně tvrdí že je kancelář národního parku dááávno zavřená) a domlouváme dopravu na začátek treku, Víme, že se tam dá jet mhd, v kanceláři nám to potvrzujou a nám dochází, proč nám náš superguide tvrdil, že je zavřeno.. Chtěl, abysme jeli jeho károu. Nakonec se s ním dohodneme na 50 dolarech, tam a zpátky, což znamená, že nemusíme brzo vstávat na minibus a můžem se aspoň v klidu vyspat. Christian se s náma ještě pozve na pivo a pak se ho takticky zbavíme tak, že jdeme jako spát.. Následně pak proklouzneme do superindický hospody na večeři. Ráno (po výslechu jeslti jsme ještě někam šli) nakupujeme bagety, klobásky a jedeme na začátek treku, normální károu. Krčíme se vzadu ve čtyřech, až to Claudii nedá a v podstatě Christiana vysadí na ulici. Dobře mu tak. Auto se tam jen taktak dohrkotá, po cestě mijíme scény jak y Krvavýho diamantu – káry plný vojáků s raketama, na očích sluneční brejle… ale všechno je v pohodě, na začátku treku potkáváme další odvážlivce (nás šlo ten den 13, den před náma 3 lidi a po nás 2),  naše ozbrojený guidy a po po pěti hodinách chůze (cca 2000 m převýšení jsme nahoře). Počasí nám moc nepřeje, je mlha, ale trocha lávy je vidět.. pak se ale pomalu mlha začne zvedat a my vidíme a slyšíme!! nádherný lávový jezero,  neskutečný barvy a víme, že to je jeden y našich nejsilnějších africkejch zážitků. Spí se v chatičkách (my máme ty nejblíž kráteru :)), jsme unavený, ale nechce se nám spát, je šílená zima, ale stejně čučíme několik hodin do nitra země.. Robo by tam ještě byl dneska.. Ráno nás čeká sestup, který je ve větší skupině trochu delší, než  by byl normálně. Guide Elli pronese na rozloučenou emotivní projev, že je Kongo safe (pravda) a že to musíme hlásit dál (což právě děláme .). Náš šofér má píchlou pneumatiku a ta jedem s jiným maníkem do jinýho hotelu, aby nás nenašel Christián. Výlet končíme večeři v Little Brusells, William je nadšenej, že  tam maj opravdový bruselský jídla a všichni se nažerem k prasknutí (to je tak po druhý za celej náš výlet). Taky je to náš poslední společný večer, my se ráno vracíme do Giseney za Otíkem a Will s Claudií míří na pár dní do Bukave, dělat charitu. Ráno ještě prošmejdíme Gomu, omylem zabloudíme do pár slumů a odpoledne už si dáváme pivko zpátky v Rwandě, v Inzu lodge s krvavým okem Nyiarogonga stále v našich myslích…