Dáváme si zasloužený den odpočinku, jdeme se projít k jezeru, necháváme si vyprat a nejdeme se podívat na “ ultimate cultural village experience”.. Místo toho si povídáme s místňákama a večer u jezera povozíme autem dva malý kluky, který nám pak čórnou dvě eura.. 🙂 Druhý den ráno balíme a jedeme vstříc černým mrakům a naší další destinaci městečku Marsabit. V Palm Shade sme naplnili hodně lahví s vodu, abysme je po cestě mohli rozdávat, je velký sucho a vody je tu v poušti překvapivě nedostatek..Teda zatím. Děti, co pasou kozy kolem cesty se nás často bojej, ale nakonec žízeň vítězí a pak se radostně  zmocňují svých lahviček. Zajímavý je, že zatímco jinde chtějí  my pen a my money a sweet, tady jim stačí půl litr vody.. Asi po dvou hodinách jízdy začíná ukrutná bouřka, proudy vody se valí ze všech stran a skoro není vidět na cestu.. Podaří se nám projet jednou řekou, má vybetonovaný dno, ale ta další  asi za 500 m už nás dál nepouští.. Voda v první řece mezitím stoupne natolik, že není cesty zpět.. Čekáme až voda opadne, mezitím si nás najdou místní pastevci z kmene Gabra a tak trávíme den konverzací a kontrolami průtoku řeky.. tvrdí, že lepší je pokračovat dál, že cestou zpátky bude rozvodněný všechno.. Asi po šesti hodinách, se zdá, že hladina řeky o něco klesla a my se pokoušíme o průjezd.. S Otíkem to slušně lomcuje, voda je vysoko a uprostřed řeky začíná auto hrabat a trochu ho bere proud, Robo ale bravurně zvládne řízení a za chvíli jsou oba dva na druhym břehu.. Baru se radši přebrodí.. Zamáváme našim kamarádům, ujedeme asi 10 kiláků v podmáčeným terénu a najednou lup a jsme až po uši v bahně. A ještě totálně nakřivo. Je půl šestý, za hoďku bude tma.. Kopem, kopem, ale vypadá to, že to dneska nevykopem.. Stavíme druhý stan kousek opodál, na nejsušším místě, večeři máme ze včerejška, tak nemusíme vařit a usazeni na našich ammoboxech  (a po koupeli v místních loužích) pozorujeme zapád slunce a pak parádní oblohu.. Ta se ale bohužel zatahuje, kolem nás se začíná blýskat a cca v půl čtvrtý ráno nás voda vyplaví ze stanu. Schováváme se v autě (sedíme hezky za sebou jako v autubusu)  a doufáme, že nebude pršet dlouho, aby nám voda Otíčka neodnesla. Prší až do rána a silnice se mění na koryto řeky.. A hladina vody stoupá.. Zvedáme přední část auta  na highliftu (4×4 hever), aby se voda nedostala k motoru a připravujeme se na záplavovu vlnu, kterou už by Otík asi nedal.. Naštěstí přestává pršet, tu ta tam vykoukne sluníčko a my můžeme začít kopat znova. To co sme včera vykopali a další bahno co nám přinesl tenhle deštík.. Stavíme hráze, abysme odvedli vodu od auta a aby to začalo trochu schnout.. Kopem a kopem, občas se někdo staví nám na chvíli pomoct (jeden měl 60 koz, druhej 40 velbloudů..).. Ale Otík drží a nechce z díry ven. Je asi padesát stupňů a vypadá to dost beznadejně.. Vodu i jídlo máme a tak vůbec, ale vůbec nepropadáme panice. Nakonec máme štěstí, kolem čtvrtý odpoledne se najednou objeví dvě auta, to jedno na nás kašle, prý jede na misi, to druhý (Landrover samozřejmě) řídí místní misionář otec Anthony.  Landie má sice slabounkej motor ale naponěkolikátý se mu povede Otíka vytáhnout. Zase ale zapadne sám a kolotoč vzájemnýho vytahování začíná.. Otec Anthony se vrací na svoji misi do North Horr, žije tu už dvacet let a říká, že to nejhorší nás teprve čeká. Balíme sakypaky a jedeme s ním v konvoji. Cestou zapadneme ještě asi desetkrát, hledáme místo kde nejlíp přebrodit řeku.. Začíná se stmívat a vypadá to na další noc v divočině.. Řekou nakonec my projíždíme v pohodě, ale Anthony zapadá a my v zápětí, když ho vytahujeme. Výjezd na suchou cestu blokuje zapadlá NGO Toyota, která se na poslední chvíli rozhodla, že projede a neprojela.. Naštěstí přijíždějí na pomoc pracovníci misie a čerstvé síly pokračují v kopání i v noci.. Nejdřív vykopou nás a pak my pak navijákem vytahujeme Landrover, který začne odvážně hledat jiný výjezd.. Zapadává každý metr a my (totálně vyřízený, hladový a špinavý) se o půlnoci rozhodujem, že u řeky přespíme.. Rychle se vykoupeme a usínáme tak tvrdě, že ani neslyšíme, že se Landie nakonec dostal ven. Ráno je krásnej den, slunce nám svítí do oken a my spěcháme, aby nám dokritickýho místa u výjezdu nikdo nezapadnul.. Slyšíme auto a tak všeho necháme a rychle vyjíždíme z řeky.. Naštěstí. Auto, co přijelo, poslechlo našich rad a okamžitě tam zapadlo.. Pomůžeme jim se vyhrabat a pak už jedem směr North Horr. Zastavujeme se v misii na kafe a poděkování a jedeme dál směr Marsabit.. Baru pokračuje v trendu špatný navigátor a když se po hodině ptáme na cestu, tak zjišťujeme, že jedeme do Ethiopie.. Zapomněli jsme za horou zabočit doprava.. Děda, kterýho kousek svezeme nám ale poradí zkratku.. Nemáme moc benzínu a Otík strašně žere, něco s ním není v pořádku. V Kalache má místní podnikatel kanystrovou benzínku, což nás zachrání, ale jenom na chvíli. Cena je skoro dvonásobná, ale aspoň, že je benál. Samozřejmě nám to nestačí a musíme tankovat ještě jednou. Taky po cestě ještě jednou zapadneme, to když předjíždíme policajty, ale nakláďák plný školáků nás vytáhne ani nemrknem.. Se západem slunce kempujeme Marsabitu v Henrys campsite (ano, patří Henrymu), kde je ta nejbáječnější koupelna na světě s horkou!! vodou..