Swakopmund

This slideshow requires JavaScript.

Swakopmund je namibijský adventure město. Dá se tu jezdit na snowboardu po dunách, sjíždět je hlavou dolů na překližkový desce, jezdit na čtyřkolkách, skákat padákem a taky trávit čas po garážích s Otesánkem..  První den, garáž č.1 – nádrž připevněna za tři hodiny, cena cca 1200 Kč. Zachránili nám i trochu benzínu. Druhý den, garáž č.2 – chceme dát auto na diagnostiku, ale neuměj ho napojit, zato zjišťujou, že máme  urvanej výfuk, objednají nás na třetí den a ten jim celej trvá než ho spravěj – cena nám vyrazí dech, 2000 namibijskejch dolarů je celkem darda. Budem muset Otesánka sakra dobře prodat. Mezitím Robo zjistil, že nádrž připevnili, ale blbě a je potřeba jí znova spravit, ale garáž č.1 má plno a nechce se jim do toho a navíc je zítra státní svátek, protože jsou volby, takže bysme tu vykysli ještě další tři dni a to nechceme, takže  lehce vytočenej Robo chytne majitele za krk a ten mu slíbí, že to teda opraví, až se večer  vrátíme z našeho vyhlídkovýho letu. Vyhlídkovej let byl nejbáčejnější. Nadělili jsme si ho jako dárek pod stromeček. Letěli jsme šesti místnou Cesnou, ze Swakopmundu přes Kuiseb River Canyon, nad tím šíleným kempem  u vesnice, kde sme nocovali, nad dunama Sossuvlei, nad naší dunou Big Daddy, kam sme vylezli, pak zpátky k moři nad něj a nad spoustu tuleňů, který se povalovali na nekonečný pláži. Pilot byl pankáč, byli sme hodně hodně nízko. No, krása. Večer chlapík splnil, co slíbil a Otík byl v 11 v noci jako novej.  V den voleb se Robo ještě jel projet na čtyřkolkách a Baru si mezitím vyráběla krabici na zeleninu do auta a pak sme vzali nohy na ramena a vyrazili směr Spiztkoppe. Jediný co nám ze Swakouše bude chybět je Tiger Reef Bar a jeho západy Slunce a dvě místní paní, se kterejma sme si střihli jeden parádní mejdan.

Sossuvlei – Naukluft National park – Homeb Campsite – Swakopmund

This slideshow requires JavaScript.

Samozřejmě ráno zaspíme. Jenom o půl hodiny, ale stejně. Sossuvlei a jeho duny jsou 62 km od nás a tak se řítíme, abychom ještě zachytili to krásný ranní světlo. U Duny 45 je fronta aut a autobusů a proti obloze je dlouhá fronta mravenců, stoupající na vrchol. Rozhodujeme se rychle a pokračujeme dál, máme čtyřkolku a tak se pohodlně odvezeme přímo před Sossuvlei a ještě na ní stihneme o samotě vyběhnout. Je to boží. Žádný lidi, spousta písku a my dva.  Po snídani (výhoda je, že máme kuchyň vždycky s sebou, a tak sme měli kafíčkooo a sedvičeeee) už začali najíždět hordy, tak sme se přesunuli k Deadvle, vylezli tam na nejvyšší dunu Big Daddy, kterou sme pak seběhli dolů. 4 minuty downhill s jednou držkou (Baru). Písek už hrozně pálil a tak sme se vydali zpátky do Sesriem, dali si pivo a vyrazili směr Naukluft, kde sme měli naplánovanej jednodenní trek. Po cestě sme se zastavili v pouštní vinici!! Neuras, dali si sklenku šíleně drahýho shirazu, vyfotili si pávy a zelenou trávu a pokračovali v cestě. Těsně před  příjezdem ke vstupu do národního parku se kolem Otesánka začal šířit nepříjemný zápach benzínu. Když sme zastavili, tak jsme zjistili, že nám doslova a do písmene chčije z nádrže. A chčije a chčije a chčije. Robo a ranger zalezli pod auto a utahovali, stříhali, vyplňovali (dřívkem, šroubkem..), až chcát přestalo. Baru chodila okolo, podávala šroubky a dřívka a chytře radila. 🙂 Nakonec to byla jen utržená hadice mezi oběma nádržema. Ufff. Večer sme ješte stihli otestovat naše nové potjie (čti pokje). Velkej litinovej hrnec na vaření v ohni, samozřejmě jsme nezklamali, 4×4 safari kuchařka super poradila a všechno jsme pořádně připálili. Taky nám poprvé něco zbylo od večeře.

Waterkloof trail byl báječnej. 17 km, v 50-i stupních, ani 6 l vody nám nestačilo a tak sme se vrátili totálně vyšťavený po 8 hodinách pochodovánízpátky do kempu. Jako agresivní paviáni, oběd pod vrcholem kterýho  sme si nevšimli a krásný výhledy, když sme tam došli – to všechno dobrý, ale když to porovnáme s výletem na Kokořín… Byli sme tak hotový, že sme vytuhli už v půl devátý a spali a spali a spali.

Ráno Robo zjistil, že to báječně opravil, z auta už nám neteče, ale za to se nám utrhla nádrž. Ta druhá velká nerezová nádrž na 160 l se prostě na jedný straně urvala. Hobot neváhal, připoutal ji gumicukama k rámu a vyrazili jsme směr Swakopmund. Po cestě jsme si ještě stihli  2x natankovat v Solitaire, 2x překročit Obratník Kozoroha a 1x přespat v Homebu, neuvěřitelný díře uprostřed Namib Naukluft pouště. Campsite byl blízko vesnice a taky podle toho vypadal. Posranej od krav, koz a možná i lidí. Okolí krásný – poušť, skály a bělostný koryto vyschlý řeky, ale rozhodně nedoporučujeme, za 12O km po offroad cestě to fakt nestálo. I když – viděli jsme 5 zeber. Jedem přes Walvis Bay, máváme pelikánům a domlouváme Otesánkovi doktora na druhý den. Snad to budou umět…

Lüderitz – Namtib Lodge – Sesriem (Sossuvlei)

This slideshow requires JavaScript.

Naplněni optimismem, s 250 l benzinu, 5O l vody, plnou ledničkou, zásobami piva, vína a ne lima, ale ginu, vyrážíme do pouště.. Cesta do Lüderitz je jednosměrná, a tak se musíme vrátit přes Aus, což je 130 km. Baterka drží, ale před Aus začíná Otesánek zase škytat. Proces je jasný, už víme, že je to airfilter, a tak si dáváme pivo v místní hospodě a vyrážíme dál, a když škytání nepřestává, jdeme filter profouknout naším kompresorem. Což ovšem nejde, protože kompresor fouká, jenom když je nacvaknutej na pneumatiku. Nevadí, říkáme si, máme nový, náhradní, koupený v Cape Townu. Ale překvapení tu není nikdy dost a my zjišťujeme, že náš náhradní air filter je pro nějaký jiný auto. Vracíme se do Aus, kde Děda Mechanik potvrzuje Robovu tezy , že to asi nebude air filter, ale fuel filter. A ten náhradní nemáme, samozřejmě. Každopádně nám do našeho air filtru vyvrtá díru, ale ani potom se nám do Otesánka nevejde. TIA.

Auto ale jakžtakž jede, a tak vyrážíme do Sossuvlei, kde je prý dobrá garáž. Vybíráme si scénickou! cestu D707, Otesánek škytá a škytá a zhruba v půl sedmý, když už skoro nejede, se přerozhodujeme, že raději přespíme na třetině cesty, v Namtib Lodge, která je už jen 12 km daleko.. Přiřítíme se tam s velkým randálem, což vyděsí majitele, jejichž syn si právě koupil novýho Landrovera, jel těsně za náma a oni si mysleli, že zvuk Otesánka je zvuk jejich nový káry..   Pánové se zkušeně vrhnou na auto a slíbí, že nám ho ráno pomůžou spravit. Taky zjišťujeme, že máme pod autem ještě jeden watertank (nerezovej, o kterým nevěděl ani původní majitel) a taky, že naše druhá nádrž zní poněkud dutě a vypadá to, že nám někde utekl všechen benzin.

Kemp je ale krásnej a tak ráno vstáváme plný optimismu, Otesánek se nějak vzmátořil a tak radši rychle vyrážíme dál bez oprav. U pumpy Betta zase začíná škytat a tak nám místní automechanik (kterej je v půl jedný už lehce sešrotovanej) radí, jak filtr odmonotovat. Robo je sice celej od benálu, ale filtr vypadá aspoň trochu vyčištěně a my pokračujeme v cestě do Sesriem. Sesriem je vstupní brána k dunám Sossuvlei, park je otevřen mezi východem a západem sluncem, ale když člověk kempuje v Sesriem campsite, může do parku vjet o hodinu dříve/později. Nemáme rezervaci, ale místo je a Robo odjíždí s místníma maníkama opravit fuel filter. V místním ghettu si kluci zablbnou, všechno opravěj, za cca 600 kč, cigára a jedno pivo a my můžem ráno na duny.

MataMata – Mesosaurus Bushcamp – Lüderitz 

This slideshow requires JavaScript.

Hranice do Namíbie jsme překročili nově otevřeným přechodem Mata Mata. Přes hranice se nesmí vozit žádný maso (měli jsme ho plnej mrazák, protože sme si ho hezky šetřili), ovoce a zelenina (kvůli fruit flies, zejména citrony a cibule). Maso jsme zapřeli, zeleninu přiznali a pan celník bylo hodnej a nechal nám naše 4 kg cibule a 1 citron převízt na druhou stranu. Papíry pro auto zafungovaly, naše víza taky a tak jsme se ocitli v sobotu ráno v Namibii.

Rozhodli jsme se, že přespíme v Mesosaurus Bush kempu, kde hodíme oko na místní fossilie – což byl průvodce i zkameněliny a druhej den vyrazíme do Ketmanshopu, kde koupíme baterku, co nás pořád zlobí. V bushkempu je to super, jsme tam úplně sami, uprostřed Quivertree stromů (Aloe dichotoma), ve společnosti weaver ptáčků a pouště.

Nedělní dopoledne v Ketmanshop je tristní – nejdřív musíme natankovat obě nádrže (au au au), všechny garáže maj samozřejmě v neděli zavřeno,  ale co je nejhorší, nekoupíme si ani pivo, protože se tu v neděli neprodává chlast. Hrůůůůza den. Pokračujem směr Aus, kde je naštěstí otevřená hospoda, kde jsme před dvanácti lety bydleli. Kamaráda Harryho s čističkou zubů jsme stopovat neviděli.

Cesta do Lüderitzu je krásná, zastavujeme se u stáda koní (Namib desert horses), který se adaptovalo na namibskou poust (vypadaj dost jetě, chudáci) a poté za písečné bouře (jak jinak) dorážíme do městečka, mezi mořem a pouští, který je totálně vylidněný. Totálně. Hledáme místo na kempování, ale fouká tak šíleně, že nejsme schopný otevřít stan. Zkoušíme to i na 20 km vzdáleným Diaz Pointu, kde je to ale ještě horší a vypadá to, že nám vítr vezme i Otesánka. Naštěstí se pak ve městě dozvoníme na místní backpacker a ten nás nechá spát za cenu kempování uvnitř. Dva dny tu strávíme opravami auta (baterka, nahození elektriky a rozchození watertanku), návštěvou diamantovýho ghost townu Kolmanskopu a pojídáním ústřic, který tu prodávaj za 10 Kč jednu!!!!!  a taky pozorováním západů slunce na krásný Agate Beach. Life is a beach…

Khalagadi Transfrontier Park

This slideshow requires JavaScript.

Khalagadi je v afrikans Kalahari.. To nás pro začátek zmátlo a my si mysleli ze jedem do nějakýho jinýho parku. Jinak je to národní park tvořící přírodní hranici mezi JAR, Namibii a Botswanou a je proslavený zejména velkým výskytem kočkovitých selem – jako třeba lvů, leopardů, gepardů, hyen a šakalůůůůůů.. Antilopy jako gemsbok a klipspringer, pštrosi atd.  slouží jako jejich svačinka. V kempech, který nejsou oplocený, by prej člověk neměl po setmění vylejzat ze stanu, aby ho něco nesežralo. Na safari se jezdi brzo ráno, od 5.30 a pak navečer, kdy jsou zvířata nejčinnější. Prej. My jezdili furt, ráno, večer, přes den, ale velký výskyt kočkovitých šelem, zejména lvů, jsme nezaznamenali. V podstatě je všichni viděli kromě nás. Tu lvici se lvíčaty, tu dva mladý lvi, tu dva starý lvi.. ve dne v noci. A my ani jednoho.  A protože leopardi neexistujou (krome jednoho nafukovacího v Mfubu lodgi v Zimbabwe), byla jediná kočka,  která na nas zbyla, a tou byl gepard. A to hned 3x – jeden den matka a dve geparďátka, druhej den jiná matka a dve geparďátka žeroucí antilopu a poslední večer čtyři gepardi při západu slunce. Antilop, hyen, šakalů  a jiné havěti bezpočet. Spaní ve stanu na střeše se osvědčilo, auto sme přebalili, tak aby sme mohli jednoduše vařit a postupně sme se začali s Otíkem sžívat. Kromě toho, že jsme zjistili, že nám teče kohoutek u nádrže na vodu, ta voda nám vyzkratovala elektřinu v zásuvce (byla 100% waterproof, jak říkali v servisu)  a nefunguje nám jedna z baterek, se zdá být všechno v pořádku. Jo, a je pátek…

Cape Town to  Khalagadi Transfrontier Park

První tankování benzínu do obou nádrží naši kreditku dost bolí. Potřebujeme 250 l tý šílený tektutiny, aby měl Otesánek plný břich  – s jeho spotřebou nám to ovšem vydrží jen na nějakých 1200 km..   Chvátáme na sever (musíme ujet 1056 km), máme zarezervovaný bydlení za hranicí parku, ale brána zavírá v 19:30 a pak už dovnitř nikoho nepustěj. Optimální rychlost Otesánka je ale 80 km/ hod a tak už v poledne víme, že to úplně nestíháme. Za městem Branvlei nám dochází benzín v hlavní nádrži, a tak pouštíme přečerpávací pumpu, která co? Která nečerpá. Zastavujeme na odpočívadle, zkoušíme zapínat a vypínat, ale nic se neděje.. Pumpa nefachá. Signál žádnej, internet nic a zpod auta nic nečouhá. Jsme in the middle of nowhere a přemýšlíme, jestli obětujeme hadici na vodu na přečerpání benálu z jedny nádrže do druhy. Za chvili u nás zastavuje kamión, chlapík přiběhne, zaleze pod auto, spoji dva drátky, vyleze, zamává nám, odjede, ani pivo si nevezme a naše zlatá pumpa zvesela čerpá. Uf. Po dalších dvou hodinách přichází další překvapení – auto škytá a vypadá to na ucpanej vzduchovej filtr. Tentokrát jsme ve městě a jen co Robo filtr vymontuje, objeví se další chlapík, ze nám ho nechá vyčitsit v jeho garazi. Za 5 min je zpatky i s čistým filtrem a my zvesela pokračujeme směr Twee Rivier. ETA máme 20:30, paní se cuká, ale nakonec se uvoluje, že nám teda někoho pošle k bráně, aby otevřel. Bohužel vjíždíme do obrovský bouřky, která nám lehce zkomplikuje cestu, protože prakticky nic nevidíme. Vyčerpaní dojíždíme ve 20.45 k bráně, kde nás totálně zmáčenej (a překvapivě zpruzelej) chlápek pouští dal. Už nemáme silu na vaření, protože jsme totálně špatně zabalený a tak si dáváme pivo, suchou housku a v lijáku jdeme spát…

Náš Otesánek

Koupili jsme ho od Marka. S Markem jsme se seznamili hned první noc v Nova Constantia www.novaconstantia.com, kde jsme si první čtyři dni, díky pohostinosti naší kamarádky a majitelky Edity, užívali 5-i hvězdičkových služeb a výborného vína zadarmo..   Mark měl 5 landcrusierů a nabidnul nám, že nám nějakýho pomůže sehnat, nakonec nám ale prodal jedno z jeho vlastních aut.. Auto bylo v garáži v měste George, asi 400 km vychodne od Cape Townu. Abychom si  ho mohli otestovat, poslal nám Mark klíče od garáže, auta a své letní chaty do svojí kanceláře v Cape Town, my si pronajali malou Toyotku, se kterou jsme si dojeli pro velkou Toyotku a pak hurá v Otíkovi na Markovo letní sídlo, který bylo teda super hustý. Barák na soukromý pláži nad mořem, no hrozně sme se tam měli, co vám budem povídat.

Podle dohody jsme teda auto přivezli do CT , nechali ho otestovat, převedli papíry (super rychle nakonec, velké díky Editě), sehnali veškerou výbavu, kterou jsme potřebovali, což nám trvalo nějak hrozně dlouho, mezitím jsme byli na pár výletech  – dojeli jsme na Cape of Good Hope, vylezli na Stolovou horu a Lions Head, ochutnávali jsme víno na super vinicích a tak nějak jsme si užívali Cape Townu, hlavně díky krásnýmu bydlení přímo pod Stolovkou, který nám zprostředkoval David s Barčou. 🙂

Potom, co jsme čtyřikrát posunovali odjezd – auto nebylo v pohodě, blbě namontovali dveře na stan, markýzu.. no v podstatě všechno, co udělali se jim nějak nepovedlo, jak jsme zjistili později.. Jenže jsme měli zabookovaný 3 noci v Khalagadi Transfrontial Park a tak jsme v noci 11.1. v 1:00 hystericky dobalili a tentýž den v 5:00 jsme vyrazili na náš výlet směr Twee River. Otík jenom cinkal lahvema vína, který nám Edita přibalila na cestu…