..je místo, kde žije 180 000 slonů… Kromě našeho nočního vytrubujícího stáda, vidíme první kousky hnedka po ránu na cestě. A to ještě nejsme v národním parku. U brány se zase registrujeme, platíme poplatky (každý den v národním parku stojí 290 Pula, cca 800 Kč) a míříme směr Savute Marsh. Hezčí cesta podél mokřiny je neprůjezdná a tak si to drandíme po „suchý“ cestě, plný vodních příkopů a bahna. Sloni vlevo, sloni vpravo.. Jeden se na nás rozběhnul ze vzdálenosti asi 150 m, byl ňákej nedůtklivej po ránu. Dalšího sme pozorovali hodně zblízka u baobau, kde si brousil kly. Noc trávíme v Savute Marsh, v kempu kterej stojí 50 USD na hlavu a noc. U našeho kempu nás vítá parádní pohled –přímo přes řeku se krměj 4 sloni- tak sedíme v křeslech, pijem pivo a pozorujeme je. To ještě nevíme, že si je večer prohlídneme z daleko větší blízkosti. V podvečer jedem na game drive, je to velká oblast, nevíme kam jet a tak stopujeme místní guidy.. Ti nás zavedou ke lvici se lvíčaty, která je ale tak dobře schovaná, že z ní vidíme jen uši a ze lvíčat vůbec nic. Večer rozděláváme oheň, vaříme si večeři a podle zvuků lámajících se větví zjišťujeme, že máme za zádama slona. Slon nás vidí, my jeho taky a tak děláme jakoby nic. Asi po hodině, když se už úplně setmělo, se slon vypraví na výlet kolem dokola našeho kempu a nakonec skončí asi 2 metry od nás. Celou dobu pokojně přežvykuje, ale stejně je to hustý a je v nás malá dušička. Nakonec se otočí a mizí v řece.. Ufff. Ráno vstáváme s vřískotem ptáků a jedem se mkrnout na nějaký další zvířáky. Kromě slonů ale nic nevidíme. A taky už máme safari plný zuby. Nejvyšší čas zmizet. Před cestou si děláme omeletu a kafe a jak si tak  sedíme, tak vidíme dalšího slona jak si to štráduje rovnou k nám. A pak přijdou další tři. Snídaně se nám prodlouží o hodinu, ale ve dne je to o něco příjemnější zážitek. Je to strašidelný, ale zároveň krásný na ně koukat tak zblízka. Legračně si přehazujou chobot přes kly, taky stojej na třech nohách a čtvrtou se drbou a nonstop žerou… Nakonec se nám podaří odjet, i když nás jeden vyprovází pohupováním hlavy. Míříme do Kasane, severní části Chobe National Park – chceme tam vyměnit přední okno a zazásobit se před odjezdem do Zambie, která je výrazně dražší než Botswana. Kemp v Chobe Safari Lodge je přímo u řeky Chobe – v období sucha je to jediný zdroj vody pro celou severní Botswanu, takže je to tam samej slon, buvol a antilopa.. Teď jich tam je výrazně míň, ale i tak je to pěkný. Park se dá objevovat autem nebo lodí. Po neúspěšných pokusech sehnat přední okno – platba předem vložením peněz na účet, pošlou ho autobusem, bůhví kdy přijede atd.. Radši se jdeme nasnídat –  v místní kvárně mají egss Benedict – přiensou nám suchýho muffina se šunkou a smažený vajíčko.. Obsluha říká, že nám vzkazujou, že nemaj omáčku, ať si na to dáme majonézu.. Protestujeme, že tohle fakt není eggs bennie a překvapivě nám vajíčka odečtou z účtu. Nebráníme se… a radši se jedem projet do parku. Je poledne, nikde nikdo, jenom v řece jsou všude sloni. Jedem opatrně, abysme do žádnýho nevjeli, je tam spousta malejch sloníků a matky by mohly bejt nervózní. Kolem jedný rodinky se nám průjezd nepovede úplně hladce a Robo nám zachrání kůži formulovým startem a průjezdem, kterej vyděsí nás i agresivní slonici a je klid.. Pak se ale dostáváme doprostřed stáda, kde je aspoň sto slonů, velkejch, malejch..před náma, za náma, všude..Mladý sloníci na nás nabíhaj a tak si jako zkoušej, jestli se polekáme ale jinak je to v klidu.. Asi po hodině se pomalou jízdou ze stáda vymotáme a ujíždíme pryč z parku. Odpoledne jedeme na boat cruise s kapitánem Cherrym, kterýho nám doporučili Španílci z lodge, máme loď sami pro sebe a je to boží. Vidíme hrochy, koupajícího se slona, krokodýly (velký i miminka), spoustu hrochů, buvoly a antilopy a na závěr to nejlepší – spoustu koupajících se slonů – takhle z lodě jsou úplně boží.. Loďka nám tak líbí, že jedeme další den ještě na rychlou ranní projížďku a pak už vyrážíme s prasklým sklem a plnou nádrží směr Livingstone a Viktoriiny vodopády. Zambie volá…

A jsme zase v Maunu. Už se tu se všema známe, víme kam kdo chodí na oběd a na kafe, komu patří jakej obchod a tak. Zas tu na pár dní vykysnem. Musíme nechat zkontrolovat naši polní opravu auta, nakoupit nové náhradní součástky, zkusit sehnat přední okno (nejdřív za týden), zakalit s klukama ze Zlína (první Češi, co sme potkali) a taky se pořádně rozloučit  s Old Bridge Backpackers, kde sme celou tu dobu  bydleli. Těch několik dní to vypadalo, že už začalo období dešťů, ulice i příkopy byly plný vody a naším backpackerem se šířily historky o bahnitejch cestách, rozpadlejch mostech a neprůjezdnejch brodech. S Otesánkem čerstvě ze servisu jsme se ale nebáli a neohroženě se vydali vstříc záplavám do Moremi National Parku. Černý mraky neustupovaly a když jsme vjeli do parku, začalo pršet. Na bráně nám řekli, že most Third Bridge (ano, tušíte správně, byl to třetí most v pořadí), u kterýho budeme kempovat, je průjezdnej (v backpacku říkali, že ne), ale že si máme zkontrolovat, jestli tam ještě jsou ty prkna, který tam před pár dněma pokládali.. Kdyby se pořádala  soutěž o nejkrásnější africkej park, Moremi by určitě bylo na stupních vítězů. Kýč střídal kýč – krásný stromy, pláně plný antilop, jezera plný hrochů a vodních ptáků.. Všude sloni. Voda zvířákům evidentně nevadila a my nestíháme fotit – první den vidíme parádního geparda, nespočet antilop, stádo buvolů, ujíždíme před agresivním hrochem, taky vyčmucháme africkýho divokýho psa a nakonec nám do cesty skočí leopard. Nafukovací, samozřejmě. Robovi v ten okamžik dojde baterka ve foťáku, takže zůstane navěky pouze v našich myslích..  Kemp je u laguny, nedávno zprivatizovanej, čehož důsledek jsou monstrózní záchody a sprchy a betonový domky pro personál, který kazej atmosféru, ale i tak je tam krásně. Na noc schováváme všechny věci před paviánama a hyenama, ale kromě frkání hrochů nic neslyšíme. Ráno nás probudí volání o pomoc, vyběhneme k Third Bridge, místo utopenýho auta je tam maník po kolena ve vodě, checkuje terén jestli se svým HILUXEM projedou. Nakonec se polekaj, že  by jim natekla voda do káry a otočej se. Přizdisráči. My jedeme po snídani k Mombo Boat Station, na výlet na lodičkách (mokoru). V kempu nás varujou, že je po cestě biiiig waterhole, plná vody a že ji musíme objet zprava, jinak zapadneme. Tak jedem, jedem, hledáme waterhole a jak ji budem objíždět, po cestě je  pár hupů s vodou, všechno jedem  středem, v jednom z nich musí Otesánek malinko zabrat a najednou už sme u přístavu. Waterhole byl ten jeden větší hup, holt nás prostě jenom strašili, abysme si zaplatili lodičky z přímo kempu. TIA.  Mokoro výlet je super, naštěstí nepotkáme žádný hrochy a zmoknem jenom malinko.. Po odpolední siestě jedeme na game drive a kromě žiraf a antilop nevidíme vůbec nic. Zato v noci se kolem nás vyloděj hippouši a pasou se, frkaj a vrněj a tak usínáme trochu neklidně. Ráno úplně v pohodě projedeme Third Bridge a přes picture perfect laguny a různý jezírka dojedeme přes Xanaku k North Gate. Trend kýčovitý krajiny ovšem s absencí zvířat pokračuje, ale říkáme si, že jsme si vlastně všechno vybrali první den. U výjezdu z parku nás upozorňujou, že je před náma řeka Kwhai, že tímhle směrem už dva dny nikdo nepřijel a že může bejt rozvodněná, tak ať si dáme pozor při brodu. Těch sme našli několik, ale nevíme kterým jet. A tak si Robo hrdinně obouvá holinky a jde  (s mačetou) zkontrolovat, kolik je vody. Má jí do půlky stehen, ale jenom v jednom místě, a tak to s Otesánkem zkusíme. Dvakrát zavrněl a bzli sme na druhý straně. Vlastně jsme si ani nevšimli , že jedeme vodou.. Nocujeme v kempu po cestě, na příjezdový cestě jsou žirafy a zebry, běhaj tam antilopy a zebry a není tam ani noha (ani nemáme komu zaplatit). Na noc zase všechno balíme, ale ráno nás budí zvuky chroupání plechovek od ingrediencí na chilli con carne – přímo pod autem máme hyenu, která pečlivě zkoumá náš odpadkový koš, na který sme zapomněli. Jen co ale otevřem stan, rychle uteče.. A Robo říká, že kolem nás šlo v noci stádo slonů… A na ty teď míříme do Chobe Natinal Park..

This slideshow requires JavaScript.

Central Kalahari je obrovskej park, má skoro 53 tis km čtverečních a je to jeden z největších národních parků na světě. V období dešťů (tedy teď) je údajně plný zvířat. Jinak se sem má jezdit v konvoji dvou aut, aby si mohli navzájem pomoct, kdyby se něco stalo, ale na bráně to nevynucujou. Není tam nic, všechnu vodu, jídlo a benzín musíte mít s sebou. A tak před vjezdem do Kalahari chceme radši ještě dotankovat, ale v Rakopsu, světe div se, na benzínce  došel benzín a tak musíme do Mopipi, 54 km vzdálenýho města, jsou tam dvě benzínky, tak prej snad aspoň jedna mít bude. První benzínka benzín nemá, ale druhá nás zachraňuje. Kromě benzínu prodávaj taky super starý a smradlavý hovězí a stříhaj vlasy. Kupujeme jenom benzín,  berem i do kanystru a po poledni už vjíždíme do Central Kalahari. Pro jistotu si na bráně berem telefonní číslo na pevnou, kdyby se úplnou náhodou něco stalo s Otesánkem. Je neskutečný horko, kolem čtyřiceti stupňů, všechny zvířata schovaný v jakýmkoliv stínu, který existuje. Máme naplánovaný okruh na šest nocí, skrz severní část parku. První noc bysme měli kempovat v Deception Valley – údolí, odkud je knížka The Cry of Kalahari  a kde její autoři Mark a Delia Owens žili sedm let a zkoumali hyeny. Kemp je ale hnusnej a tak se přesunujeme k Sunday Pan na lepší místo s výhledem. Kempy tu mají rozdělený na žebráky – ty sou za 30 Pula (1 Pula = cca 2,40 Kč) na hlavu a nejsou hezký a patřej vládě a boháče, ty sou za 200 Pula na hlavu a jsou na hezkejch místech a jsou zprivatizovaný.. tak sme se na jednu noc sami upgradovali z žebráka na boháče.. Další den ráno jsme našli pod stromem odpočívat dvě lvice a pak jsme projeli skrz Deception valley do Lekhubu, našeho dalšího tzv. “wilderness“ kempu. Za 400 Pula na noc jsme si museli vykopat v zemi vlastní záchod a pálit toaletní papír. Odpoledne jsme vyrazili na safari, ale kromě našich ranních  kočiček už jsme nic neviděli.  Třetí den jsme směřovali na nejjižnější místo naší cesty – Piper Pans. Po cestě sme našli gepardí rodinku, hodinku sme s něma poseděli, ale lovit se jim nechtělo.  Piper jsou krásný pánve, plný gemsboků a springboků, který se všichni krčili ve stínu těch pár stromů, co tam byli. V noci trochu zapršelo a byli slyšet lvi. Přivstali jsme si, ale žádný zvířáky sme neviděli a tak jsme  v devět zastavili na okraji pánve, udělali si snídani a četli si. Robo si libuje, že má konečně čas na čtení. Jak se ukáže večer, je to jeho největší omyl… Po snídani  ještě jednou objíždíme Piper a pod jedním keřem najdeme lva a dvě lvice. Lev je fešák, má žíhanou hřívu a majestátně se tam rozvaluje. Je horko a lovit budou až večer, tak tam s nima chvíli pobudem a pak jedem směr  náš nocleh. Na začátku Phokoje nám přestává brzdit auto a z levýho předního kola se ozývá podezřelý rachot. Brzda dře o kolo. Do kempu už to je jenom pár kilometrů a tak tam dojedeme, je to zas kemp z kategorie žebrák, ale co už. Zastavujeme a z kola nám teče hustá černá kapalina.. Zřejmě brzdovka. Ehm. Píšem Markovi, ale ten nic neví a jak se nám tam nelíbí, tak se rozhodujem, že popojedem na další kemp asi za 10 km.. Asi po 5 minutách cesty se z kola začíná kouřit a nám začíná docházet, že sme asi definitivně dojeli. Kempujeme uprostřed cesty, na jedný straně máme křoví, tak doufáme, že tudy na nás ty lvi nepřijdou. Baru ještě stihne skoro zapálit auto, když jí chytne gumová hadice, která vede od vařiče k bombě na střeše– naštěstí se všechno uhasí odhozením na zem, akorát z večeře toho moc nezbyde. V noci slyšíme výt šakali, po lvech naštěstí ani památka. Ráno se Robo vrhá pod auto a začíná opravovací Odyssea. První den  rozebere celý přední kolo, všechno vyčistí a zjistí, že máme zlomený CV joint, strhaný všechny závity, kolo nemá na čem držet a že sme asi v háji. Druhý den ráno pilně piluje a řeže a v půl dvanáctý (neprojelo kolem nás ani jedno auto za dva dny) voláme na bránu o pomoc. SOS call je vyslyšen – máme počkat an záchranu z nedaleké (35 km) lodge. Ve tři  nikde nikdo. Voláme znova, z lodge na nás prej neměli čas, tak nám poslali chlapíky z gatu, je to 120 km a prej už sou na cestě. Jsme klidný, vodu máme ještě na čtyři dny, jídlo taky a vlastně ani nečekáme, že by dneska někdo přijel. A přece. Se zápdem slunce vidíme v dálce oblak prachu.Není to Pocestný? Je to Pocestný. V půl osmý si to přihasilo auto s dvěma černochama. Super. Už jsme na to čtyři. Náhradní díly nemáme. A bez nich to nepojede. Tak co teď? Rozhodujeme se rychle – odmontuje se všechno pokažený, kucííí nás hoděj na bránu a ráno do Rakops, tam chytnem autobus do Maun, nakoupíme součástky a vrátíme se zpátky. Jak se řeklo, tak se udělalo, 120 km jsme jeli pět hodin! a po třech hodinách spánku ve stanu, co nám kucííí postavili, nás posadili na džíp a kosmickou rychlostí jsme se ocitli v Rakops u stanice autobusu.. Po dalších dvou hodinách jsme zase byli v Maun. Maun, Maun, Maun!  Už to neni love it or hate it, už je to jen hate it.  Bez auta, s igelitkou plnou Otesánka, je pohyb po městě prostě kurva vopruz. Z garáže, kde prodávaj náhradní díly si pro nás přijedou – zakládáme tam generální štáb, odkládáme baťohy a taxíkama objíždíme prodejny součástek. Všechno seženeme, ale sme úplně vyřízený a večer si za odměnu zaplatíme pokojíček v Maun lodgi – máme  televizi a klimatizaci! A Otesánek je za trest sám v poušti. Další den nás čeká cesta zpátky, autobus nejede v půl sedmý jak bylo inzerováno, ale až v půl osmý a k Otesanovi se dostáváme až v půl pátý odpoledne. Kucíí a Robo montujou a po třech hodinách to vypadá, že je Otesánek zase fit a pojízdnej.  Pro jistotu ještě absolvujeme 5-i hodinovou noční jízdu k bráně – všude kolem ve tmě svítěj zvířecí oči  a jak se Baru snaží zjistit, cože to na nás kouká, tak se jí podaří rozbít přední okno, když do něj předkloněná a nepřipoutaná, narazí hlavou, poté co nedobrzdíme jeden výmol.  Taková pěkná třešnička na dortu. Vypadá, to že v našem oblíbeném Maunu zase chvíli pobudeme…  Sakra.

This slideshow requires JavaScript.

Dáváme si den voraz a další den, v  plný polní vyrážíme na deset dní do divočiny. Plná polní = 50 l pitný vody, 45 l užitkovývody, 24 piv, 6 l vína, litr ginu, 18 toniců, 2 okurky, sáčky na led a trochu toho jídla. Jo a pro Otesánka 250 litrů toho děsně levnýho benzínu. Čekají nás 3 národní parky – první z nich se jmenuje Nxai Pan a je asi 130 km do Maun. Hned po výjezdu zjišťujeme, že nám teče nádrž, ale to je brnkačka a Robo závadu rychle opraví –  v Toyotě to holt špatně utáhl, když dělali tu pumpu. Po cestě zase projíždíme veterinární kontrolou, tentokrát schováváme slaninu a salám, jinak jsme už všechno červený maso snědli, nebo z něj udělali ragú na špagety, tak nám nemaj co vzít. Nxai Pan nás vítá stádem slonů a žiraf a po odpolední siestě jedem hledat nějaký „kočičky“. Najdem akorát mrtvou zebru, taky se spustí průtrž mračen a tak  moc zvířat nevidíme, ale springboků a antilop je všude plno, tak si říkáme, že si ráno přivstaneme, abysme viděli nějakýho carnivora v akci. Večer trénujeme kempování v divočině – sedíme zády k autu a před sebou máme oheň, na obranu před lítou zvěří mačetu. Ráno jedem vomrknout naši „zebru“, furt je celá, nikdo si do ní nekousnul. Projíždíme Baobab loop a pak se zastavujeme u waterhole, uvaříme si kafe a pak.. už nenastartujeme. Vybitá baterka a nikde nikdo. Ještěže máme satelitní telefon! Voláme na centrálu a čekáme na roztažení.., jsme asi jenom 3 km od brány. Když hodinu nikdo nejede, voláme tam znova – rangerům došel benzín, takže nemaj jak se za náma dostat. Naštěstí kolem jedou Švýcaři (maj Landrovera, samozřejmě), který  brzo ráno uvízli v bahně, a když se vykopali a projížděli kolem rangerů, tak je stopli a přijeli nás roztáhnout. Landrover vs Landcrusier 2:0. Jezdíme po kempu a nabíjíme baterku, u waterhole je narváno – jsou tam sloni, žirafy a zebry, ale kočičky žádný. Když přijedeme do kempu, tak už nenastartujeme – nebyla to baterka, ale zase nefunkční startér. Bohužel to znamená ráno  do zpátky do Maunu na opravu. V kempu nás pro změnu roztáhnou Španělé, jak jinak než v Landroveru. Skóre je 3:0. Ráno ještě mrknem na zebru, už není celá, někdo si dal k večeři vnitřnosti a pak spěcháme do Maun, na opravu. Kromě startéru ještě necháváme přivařit výfuk, aby nerachtal, doplníme zásoby plynu – za dva měsíce jsme použili jenom polovinu naší 4.5 kg bomby a další den ráno se už řítíme zpátky směr Makgadikgadi pans. Tu silnici začínáme nesnášet, na veterinární kontrolu už kašlem úplně a tvrdíme, že sme vegetariáni a  to zdaleka netušíme, kolikrát po ní ještě pojedeme. Do parku vjedeme jinou bránou než jsme původně čekali a jedeme kolem řeky Boteti. Když zahlídneme slony, sjedeme k řece – je to nádhernej pohled, ve vodě je stádo slonů, v dálce žirafy, na stromě orel, v louži varan.. Sloni jsou všude. Jedeme opatrně, ale stejně jednoho vyplašíme.. a je to tu zas.. sedíme jak myšičky, slon mává ušima a očuchává si nás.. uáááá… nakonec se uklidní, poodejde, ale když nastartujeme, tak se na nás rozběhne.. Robo sešlápne plyn a rychle mizíme v písku.. Ufff. Je pozdě, do kempu to máme ještě 40 km a tak pospícháme. Najednou Otesánek přestane jet. Úplně. Když otočíme klíčkem, není slyšet pumpa. A sme zase v hajzlu. Voláme do Toyoty a chlapík nám říká, ať zkontrolujeme pojistku. Tu ale nemůžeme najít, nakonec píšem Markovi a ten nám poradí, kde je schovaná. Máme štěstí – je prasklá, vyměníme ji a pokračujeme dál v cestě. Ještěže máme  ten sat phone. Kempujeme na kraji solný pánve, je tam krásně. Ráno nás čeká další překvapení v podobě vybitý baterky. Asi po hodině šílenýho tlačení (dva lidi tlačící dvou a půl tunový monstrum) se nám podaří Otesánka dotlačit ze stínu, kde jsme spali, na sluníčko. Tam propojíme baterky a asi za hoďku se přes solární panel dobijem. Jupíííí. Pak už celej zbytek výletu na noc vypínáme ledničku. Jedem ještě zpátky k naší krásný řece Boteti a pak už přes vesnici Rakops, kde se trochu zcivilizujem (vysprchujem, umyjem  vlasy a oholíme se, abysme se líbili lvům) do největší divočiny našeho výletu – Central Kalahari Game Reserve.

Je Silvestr, poslední den roku 2014 a naše kreditní karta nám nadělila další dárek.. Tentokrát na několik  Vánoc dopředu. „Fly in safari“ na dvě noci do luxusní lodge v Okavango Deltě – letěli bysme radši do neluxusní, ale ty v Botswaně nemaj. Na Wilderness Air, společnost, která tyhle „posh“ safari v Botswaně organizuje už od orku 1983, jsme dostali tip od Francouzů ze Chamonix v Etoshe – říkali, že když se objevíme v Maun, ready 2 go, tak budou mít určitě last minute ceny. A měli. A tak sme letěli. Odlítali sme v půl jedenáctý, zamávali sme Otesánkovi a po rychlým pivu na kuráž nás pohltilo maunské letiště. Naše pilotka byla dreadatá černoška, což trochu podpořilo Baru fobii z lítání, navíc jsme neletěli přímo k našemu kempu, měli jsme ještě dvě mezipřistání, ale naše minipilotka (musela mít polštářek, aby viděla z letadla), byla báječná a odlety i přistání zvládla zcela bravurně. Navíc jsme letěli přes celý Okavango, což bylo úplně super, protože se cesta změnila na vyhlídkový let. Viděli jsme slony, jak se koupou, antilopy jak před náma utíkaj..holt jak říkala Karen, když jí vzal Dennis na první let: „Dal mi dar vidět svět očima Boha.“  Na letišti si nás vyzvednul chlapík jménem Rusta, což, jak se ukázalo, byl náš guide na celý pobyt a velký terno. Čtvrtý odlet se našemu letadýlku už nepodařil a lidi co nastupovali po nás, museli čekat na další letadlo, protože nešla nakopnout vrtule. Ooops. My počkali, než jim poslali nový a po 40 minutách  jízdy jsme dorazili do Kwetsani, kde na nás čekal uvítací výbor – černošky zpívali a tleskali a tzv. management couple (pár co se stará o kemp, tentokrát zástupci, protože ty hlavní dva odjeli na dovolenou, což byla škoda, protože tydle dva byli fááákt divný) tam stál s ručníkama na osvěžení a Robo nás uvedl tím, že se zeptal, co s tím ručníkem jako má dělat… Pak jsme dostali welcome drink a ve čtyři už jsme se cpali minipizzou a koláčkama a pak vyrazili na naše první Okavango safari. Jeli jsme s rakouským párem (všichni tam byli starší než my), který byli moc sympa, dali jsme si gin tonic u antilop a viděli dva krásný slony při západu Slunce. Silvestr proběhl poklidně, kromě nás tam byla ještě partička čtyř arogantních a hlučnejch Němců a tak jsme si s Rakušákama udělali private party až do půl třetí. Oslavili jsme botswanskej Silvestr, pak českej a nakonec londýnskej Silvestr, vypili všechno červený a totálně zprudili pána z management couple, kterýmu vypadávali zuby, když mluvil, tak radši nemluvil a kterej nás musel podle jejich pravidel doprovodit do našich chatiček, tím pádem vydržet až do našeho odchodu. Host do domu, Bůh do domu. Ráno bylo krušný, budíček v 5:30 jsme zaspali a tak nás Rusta vytáhnul z postele až po šestý. Na další dva dny jsme ho měli sami pro sebe, všichni ostatní odjeli a my byli jediný hosti. Jeli jsme motorovou lodí na další safari, úspěšně se vyhnuli hrochům a  Nový rok jsme zahájili objevením dvou lvů spících pod keřem. Průvodce z jiný lodge pak vysílačkou volal, že tam je někde leopard..  Byl, ale zalezlej a tak Rusta kvíkal, že je umírající prase bradavičnatý a leopard (samozřejmě nafukovací) byl najednou v trávě přímo proti autu a hledal čuníka. Byla to slečna, moc krásná, skoro na dotek od nás, sledovali jsme ji cestou necestou asi hodinu..Po obědě jsme si dopřáli novoroční odpolední spánek a po dalším čaji o čtvrté a karamelových koláčcích jsme vyrazili na další zvířecí hon. Nikde nic, říkali sme si, že máme vybráno z rána a najednou nám Rusta vzal dalekohled, zařval „LION“ a už sme se řítili kosmickou rychlostí  přes celou pláň.. Byla to lvice, mordu měla od krve a usilovně řvala a řvala. Rusta říkal, že je to smečka, která pobývá v okolí Kwestani, dvě lvice, čtyři mláďata a jeden lev a že už je dva měsíce neviděli.. Za chvilku vylezla další lvice, holky se pozdravily a pak obě pochodovaly a volaly na svoje potomky, aby je odvedly ke kořisti. Každopádně děti zlobily a do západu Slunce nevylezly. Lvice smutně odcházely, děti nenašly a byly z toho ve stresu. My jsme je sledovali  až do půl devátý, ale už byla dlouho tma a my museli zpátky. Ráno jsme měli na výběr – buď jet na mokoro nebo na lvi, vybrali jsme si mokoro výlet , ale díky Rustovi jsme stihli oboje, Nejdřív jsme vystopovali celou lví rodinku, fakt, podle stop je našli, komplet famílii, zalezlý pod stromem. Rusta byl evidentně spokojenej, že jsou mláďata všechny a zdravý. No a  pak jsme se  hodinu vozili na typický botswanský lodičce  – mokoru, mezi leknínama, vodním ptactvem a žabičkama. A pak už byl jenom oběd, cesta na letiště, loučení a návrat do maunský reality k Otesánkovi, kterýmu mezitím lednička nejdřív  skoro a večer úplně vytloukla baterku.

Šťastný Nový Rok! My jedeme naslouchat Volání Kalahari.