Shakawe River Lodge – Tsodillo Hills – Nguma Lodge – Maun

Na Boží Hod překračujeme hranice s Botswanou. Poslední namibijský peníze utratíme v černošským obchodě u benzinky za základní potraviny – pivo, víno a chleba a po slabý půl hodince na hranicicích, vyplnění tuny formulářů, zaplacení silniční daně a hladkým průjezdu celnicí se ocitáme v Botswaně. Rozhodujeme se pro ještě jednu noc u Okavanga, tentokrát v Shakawe lodgi, kde mají pizzu!!! a pěknej kemp u vody. Ráno jedem na soukromou, hodinovou projížďku po řece a pak už svištíme směr Tsodillo Hills. Tsodillo Hills jsou chráněný Unesca a kromě nejvyšší hory Botswany skrývají i jedny z nejstarších jeskynních maleb na světě. Věrni tradici štěpánského výstupu na nejvyšší horu země zdoláváme v parném odpoledni nejvyšší horu Botswany, Male Hill, cca 1.400 m.n.m. a myslíme na naše kamarády, kteří levitují o 202 m nad námi na Sněžce. Výhledy sou nádherný, ale je vidět, že se na k nám blíží velká bouře. Kempujeme s výhledem na horu a vaříme kotlíkárnu, takže je jasný, že pršet bude jako vždy, když se snažíme o jídlo na ohni. Tentokrát je to ale jen takovej májovej deštíček, zato v noci přijde super bouře a my se budíme s vodou pod hlavou. Prší celou noc a přestává až kolem devátý, zkoušíme sušit věci, ale nesvítí sluníčko a tak balíme a jdem na Rhino Trail – trek, kde jsou vidět ty nejlíp zachovaný kresby. Bushmani kreslili nosorožce, žirafy i slony a antilopy,  taky tam jsou velryby a tučňáci, důkaz toho, že i v době 3000 před naším letopočtem hodně cestovali. Kreslili i sami sebe třeba jak tancujou s velkejma penisama, nebo lověj. Takovej facebook doby kamenný. Odjíždíme pozdě a tak ještě jednu noc kempujeme v Nguma Lodge, zvláštní místo, kde jsme úplně sami – sušíme si věci, odháníme dotěrný opice a brzy ráno vyrážíme do Maun. Města, o kterým si myslíme, že tam všechno koupíme a zařídíme a kde nám opravěj auto a vůbec. První noc spíme v kempu u hotelu Sedia, je levnej, maj tam bazén a točený pivo. Ráno se rozdělujeme Robo jede s Otesanem do Toyoty, Baru jde zařizovat další cestu – maj tu totiž super systém, člověk musí mít zabukovaný a zaplacený všechny kempy a vstupy do národních parků ještě než tam přijede. Navíc v jednom parku jsou třeba tři různý firmy, který kempy spravujou, takže je z toho obcházení, telefonování a papírování až až. Ale jsme v Africe, a tak po několika dnech zjišťujeme, že se vlastně dá všechno zaplatit až u brány toho danýho parku a navíc teď není sezóna, takže ani nemusíme mít rezervaci, a aspoň část toho šílenýho plánování odpadá. Otesánkovi v Toyotě vyměněj klínovej řemen a za těžký prachy benzínovou pumpu a v jiný garáži mu svařej výfuk, takže je do Novýho Roku jako ze škatulky. Si myslíme. To ještě nevíme co nás čeká.

Hunter´s village- Sikereti Campsite -Khaudum Campsite – Ngepi

This slideshow requires JavaScript.

Joo, Tsumkwe. Hlavní město Bushmanlandu. Křižovatka uprotřed pustiny. Jeden obchod, nová pumpa, San centrum a Tsumkwe country lodge, kde sme přespali a toť vše. Ráno na pumpě hledáme někoho, kdo by měl garáž. Nikdo žádnou nemá, ale po hodině pátrání seženou kontakt na mechanika, co umí opravovat zemědělský stroje. Když se ptáme, za jak dlouho dorazí, tak říkaj, že už je na cestě. Je sobota a „na cestě“ v san řeči znamená tři hodiny. Mezitím se nám u auta vystřídá pár černochů bez aut (chytrejch), bělochů v Hiluxech a Landcruiserech (blbejch), udělí nám spoustu dobrejch rad, až si z toho dáváme pivo.. Taky se objeví Landrover a v něm sedí sympatickej pár Rakušáků, Werner a Manuela. Právě se vrátili z divočiny se svým guidem, kde bydleli u bushmenů a chodili s nima na lov. Během odpoledního deště si (vestoje mezi benzinkou a obchodem) popisujem další plány a domlouváme se, že se možná další den potkáme v Khaudum National Park.  Nakonec dorazí náš chlapík. Vezme Roba, Otesánka a o pět hodin později jsme o 600 dolarů lehčí, Otesánek má vyčištěnou nádrž i pumpu a my o starost míň. Už je pozdě odpoledne, ale jedeme přespat na sever od Tsumkwe, do Hunterś Village. Ta funguje jako živý muzeum, dá se tam jít podívat jak žijou místní bushmani, taky uměj „evening singing a dancing“ a taky se jim do toh nechce. Ráno nás tam překvapí Werner s Manuelou, kteří točí film o tom jak turismus ovlivňuje místní život a potřebují natočit turisty jak si objednávají „aktivity“ u Bushmanů a my se jim hodíme. Konečně budeme v televizi. Dáváme si sraz v Sikereti Kempu v Khaudom National Parku, Robo ještě přimontovává výfuk, kterej se nám někde cestou utrh. Až se vrátíme domů, otevřem si garáž. Cesta do Khaudomu je písčitá a jenom pro 4×4. U vstupu do kempu je domeček pro rangery, kterej je obehnanej velkým příkopem, kvůli slonům. Bydlení je zdarma, kemp je trochu pošlapanej od slonů, ale jinak super – teče voda a je tam i splachovací záchod. Jedeme se podívat po zvířatech, který sou ale jen těžko k najití – jinak je to ale nádhernej, divokej park. Večer dostáváme za účinkování ve filmu láhev vína, kterou společně vypijeme. W&M jsou antropologové z vídeňský univerzity, jezdí sem zkoumat kulturu San lidí už asi deset let. Povídáme si dlouho,najednou je půl třetí ráno a zítřejší brzký odjezd se zdá nereálný a tak všichni zůstáváme další noc. My pak měníme plány a protože Otesánek pěkně jede a cesta je slušná, rozhodujeme se, že Vánoce strávíme u Okavanga a překrosíme Khadum na sever (only 2 well equipped vehicles should encounter this journey). Ráno se loučíme, Werner s Manuelou jedou do Botswany  a my plni odhodlání vyrážíme směr Khaudom campsite, na severní straně parku. Je to asi 70 km těžkým terénem, nádhernou divokou přírodou s jasnými znaky „elephant activity“. Slony ale žádný nevidíme. U jedný waterhole nás vyplaší had, kterej je stočenej na střeše přístřešku u waterhole a varovně na nás syčí. Zdrháme do Otesánka, kterej ale zase začíná škytat. Teď, když sme sami, se prostě zase pokazil. Zmetek. 17 km do kempu, který nám zbejvaj, jedeme 3 hodiny,  a začínáme z toho bejt otrávený. Zrovna když sme si mysleli, že už bude všechno v pohodě.. Khaudom campsite byl původně na krásným místě, který mělo výhled na pláň kolem občasný řeky Khaudom.  Teď tam ale postavili luxusní lodge, kterou jsme si prolezli, protože ještě nebyla dostavěná a kemp posunuli jinam. Taky má výhled, ale už ne tak pěknej.  Ráno je Štědrý den a tak si děláme velkou snídani (ano, zlatý prasátko sme neviděli) a vyrážíme na dalších 50 km pískem k hlavní silnici, Otesan přestane jet asi 5 km před ní, ale nakonec to na hlavní nějak doskáčeme. Po asfaltu už mu to celkem jede a tak zastavujeme u Popa Falls. Další namibijská zbytečná atrakce – maj tam obrovskou bránu a hogofogo restauraci a bar, akorát ty vodopády tam chyběj. Vypadají jako takovej větší jez na Berounce. Lodge, kterou nám doporučili W&M je plná a tak kempujeme v sympatickym Ngepi kempu na březích Okavanga. Večer jedeme na výlet lodí a překvapíme skupinu zívajících hrochů a užijem si krásnej západ slunce, taky nevaříme a výjimečně si dáváme večeři v kempu a pár drinků. Usínáme při šplouchání Okavanga – africký vánoce jak maj bejt.

najednou je půl třetí ráno a zítřejší brzký odjezd se zdá nereálný a tak všichni z

Tsumeb – Omataka valley „restcamp“ – Tsumkwe

This slideshow requires JavaScript.

Do Tsumebu dojíždíme v neděli odpoledne, po zcela zbytečné návštěvě jezera Oshitake, který sice vypadá báječně na obrázcích a ohromilo svého času dávné cestovatele, ale jinak je to prostě velká díra v zemi s vodou, významná tím, že do ní Němci při ústupu z první světový války naházeli všechny zbraně. Tsumeb je pěkný, malý městečko, s hlavní ulicí plnou stromů. Hledáme backpacker podle guidea, ale první je šílenej – betonová kostka s ošklivým bazénem a špinavejma pokojema. Brr. Na podruhý máme štěstí a kotvíme v Mousebird Backpackers na zahradě. Maj kuchyň, internet a stromy obsypaný mangem. Otesánek už zase blbne a tak musíme vyzkoumat, čím to je. Ráno přichází tzv. Tsumebský objev – Robo zjišťuje, že jsme celou dobu měli ucpaný víčko od nádrže, tím pádem se do nádrže nedostával vzduch a tím pádem naše autíčko nejelo, protože mu benzínová pumpa v nádrži neposílala dost benzínu. Aneb jak umí malý kolečko zastavit obrovskej motor. Heuréka! A škoda všech těch pěti vyměněnejch filtrů. V Tsumebu zůstáváme ještě dvě noci, pereme, doháníme blog (všimli ste si?) a zásobujeme se na cestu do Bushmanlandu. Taky sme si koupili extra pneumatiku, kterou sme narvali dovnitř do auta, kdyby náhodou. Potom, co sme v posledním jídle z kotlíku našli uvařenejch pár chroustů, sme se poslední večer plácli přes kapsu a šli na večeři i s Anglánem, co s náma bydlí v kempu. Po cestě do Bushmanlandu zastavujeme u Homeb meteoritu, nejtěžším celokovovým meteoritu na světě.. tj. další zbytečný památce (Robo je ale nadšenej).. Asi 200 km za Tsumebem auto zase začíná škytat a my si rveme vlasy, že jsme ho nenechali přece jenom zkontrolovat v tý Toyotě, kolem který jsme jeli a taky sme v ní byli a která samozřejmě v Tsumebu byla. Doškytáme do „kempu“ v Omatako Valley „ – provozuje ho místní bushman komunita, ale evidentně neúspěšně – neteče voda a je to tam dost hnusný, ale Otesan nám zase  vybral nocl nechce jet dál. Přespání je nejlevnější za celou dobu – za dva lidi platíme 60 dolarů.. Nabízí nám spoustu aktivit , jako „buswalking“ a „evening singing and dancing“. Berem všechno. Večer zpěvy, ráno chůze. Zpěvy se ale nekonají – v určenou dobu po západu slunce dorazí náš průvodce, lehce našrot, že jsou ženy na poli a darazí až za pár hodin. Tak rušíme zpěvy (je jasný, že se nikomu nechce tančit a zpívat) a děsíme se rána, jak bude vypadat chůze džunglí. Bushwalk je ale super – máme svýho dědu jako vystřiženýho z „Bohové musí být šílení“ a jdem na tři hodiny do bushe. Ukazuje nám kytky a stromy a stopy a je roztomilej, malinkej a polonahej a když mluví, tak „kliká“ a ten druhej nám překládá a když se vrátíme, tak se pěkně převleče zpátky do kšiltovky a kalhot s trikem..  Jako suvenýr si kupujeme sekeropalici, co Bushmani používaj, robo se chvíli snaží místňákům opravit pumpu, ale nikdo o tonijak zvlášť nestojí a tak  jedem směr Tsumkwe. Otesan je po ránu vždycky v pohodě, problémy začínaj cca po dvou hodinách jízdy a Robo začíná mít podezření, že problém je benzínová pumpa, která je ale uvnitř nádrže, takže se musí vypustit všechen benzín, odmontovat nádrž,vyndat pumpa a pak zase všechno zpátky…Po cestě do Tsumkwe vidíme odbočku na podle guida super lodge, která nakonec zajímavá neni, protože tam nikdo neni, náš pokus o jízdu mimo cestu ztroskotá asi po 16 km, když místo na jihovýchod jedeme na sever a tak se potupně vracíme se škytacím autem na hlavní silnici a říkáme si, že ho v Tsumkwe vopravdu, ale vopravdu necháme opravit…

Etosha National Park

This slideshow requires JavaScript.

Bájná Etosha plná slonů, žiraf, nosorožců, antilop, zeber a pakoňů. Tak jsme si ji představovali už od Kalahari. Vjeli jsme do parku ze severu a hned u brány po nás paní policajtka chtěla něco jako naši dálniční známku, kterou prej musíme mít – zřejmě jsme ji zaplatili na hranicích, ale páni celníci si vzali jenom peníze a papír nám nedali. Úporně se s ní dohadujeme, je za to pokuta asi 1500 Kč, nakonec nás nechává projet jenom s varováním. Po Etoshe může každej jezdit vlastním autem, po vyznačených cestách a jsou tam tři kempy ve kterých se dá spát – Namutoni, Halali a Okaukujejo. Kromě kempování tam mají i chatičky, bazén, restauraci a bar. Ideální čas na pozorování zvířat je brzo ráno a pak pár hodin před západem slunce, když už není  takový horko a zvířata se začínaj pohybovat . K dispozici je mapa s vyznačenejma waterholes, kam choděj zvířaci pít a který sou v období dešťů v podstatě na prd, protože je voda všude. Asi proto tu není moc lidí. Naše safari startujeme 25 žirafama, jsou všude a jsou roztomilý. V Namutoni se potkáváme s Francouzema, co známe z Kalahari, dávaj nám tipy kam jet a zvou nás na návštěvu k sobě do Chamonix. Večer toho moc neujedeme, hned u cesty vidíme mrtvou antilopu a hyenu a supi jak kolem ní krouží. Hyena se bojí a  my čekáme asi dvě hodiny, než se odváží se přijít nažrat. Máme ji asi metr od auta a je slyšet, jak chroupe kosti nebožtíka antilopy. Druhý den se přesouváme do Halali a odpoledne jedeme na kolečko, který se jmenuje rhino drive. Nikde nic, všude samý stromy, na silnici hovna.. Najednou vidíme na okraji silnice malý  auto, jak na nás zuřivě ukazuje, ať zpomalíme, hledáme ,na co koukaj a najednou ho vidíme. Slona. Na silnici, přímo proti nám, jak si to švihácky štráduje k nám. Rychle parkujeme, vypínáme motor a je v nás malá dušička. Slon nejdřív očuchá auto před náma a pak jde k nám. Máme v autě pomeranče a ty maj sloni mooooc rádi. Ani nedutáme, je slyšet jen zrychlený tlukot našich srdcí a ve zpětným zrcátku vidíme jak slon Otesánka lechtá na zadních dveřích chobotem. Po několika minutách ho to přestane bavit a zmizí do džungle. Druhý auto k nám popojede, oba zelený strachy asi jako my, Italové, a gestama ukazujou, že jim lepilo.. J  Mno. To ještě netušíme, že bonus přijde vzápětí, kdy zjistíme, že Otesánek přestal startovat. Než jsme vyjížděli, tak nám kiksnul u recepce, ale povedlo se to nahodit – teď už ne. A tak sedíme a doufáme, že okolo pojede auto, co nás roztáhne a že slon se už nevrátí. Asi za půl hodiny slyšíme zvuk motoru  a přijíždí nejmenší auto na světě – Opel Corsa. Moc se jim nechce, slon je stále v dohledu, ale nakonec nás roztáhnou asi na třech metrech. Po cestě do kempu ještě vidíme jednoho nosorožce a večer trávíme diskuzí s chlápkama od Landroveru, cože to je za problém. Ujišťujeme se, že startér a druhej den ráno jedem do 170 km vzdáleného Outja do servisu. Taky sio večer grilujeme kuře, na který se už dva dny těšíme(oba večery pršelo, tak sme nemohli udělat oheň) a který je nakonec super hnusný. Landrover boys nás ráno roztáhnou a po cestě  vidíme dva krásný lvi, ale nemůžeme u nich zastavit, když nemůžeme vypnout motor. Chjo. Naši první lvi z rychlíku. Na hranicicích parku nám chtěj vzít všechno maso (zřejmě místní sport), ale přemluvíme je, že jedem jenom na otočku. Samozřejmě je sobota, Otesánek nikdy nemá problémy ve všední den. Autoservis je zavřenej, ale místní nás pošlou k mechanikovi, co startér vyčistí a vymění. Tadááá. Vracíme se do parku a večer ještě vidíme dvě lvice, co se povalujou u silnice. Další den je hrozný horko, jedeme hrozně dlouho, sme vopruzelý a kromě antilop, zeber, a tuny žiraf nevidíme nic zajímavýho. Večer se přijde napít pár kudu antilop, vidíme hyenu a pak už jedem do kempu. Jdeme spát o hladu, páč si vaříme v kotlíku, příjde bouřka a jídlo máme ještě polosyrový. Zato ráno, potom co se to vařilo celou noc, máme jídlo hotový na dva dny. Naše poslední ráno v Etoshe, vstáváme brzo a za pár kilomterů vidíme v dálce něco co vypadá jako divný stádo antilop. Zastavíme a zjišťujeme, že tam jsou lvi. Hodně lvů. Konkrétně 20 lvů – dva samci a osmnáct samic, koukáme na ně dalekohledem, jak se povalujou na pláni a pak jim nadjíždíme, když se celá smečka začne pohybovat směrem ke stínu. Jsou nádherný, jdou přímo kolem nás ( a dalších šesti aut, který se tam nahrnuli). Obzvlášť ten jeden lev je velkej fešák. Pak se schovaj mezi stromy a až na dvě lvice jsou fuč. Dáváme Etoshe sbohem a míříme na východ. Bushmansland volá.

Opuwo – Epupa Falls –Kunene River Lodge – Nambakale Museum

This slideshow requires JavaScript.

Ráno tankujeme plnou (pouhých 250 l benálu), asistuje nám půl města – Otesan má prostě velkou nádrž a na severu už benzín není. Musíme jít speciálně vybrat další cash. Baru si kupuje nový žabky za super cenu, usmlouvala je ze 40 babek na 40 babek. 170 km překonáváme briskně za 3 hodiny, všechny koryta řek sou i přes  včerejší megabouřku suchý a tak sme tam vlastně cobydup. Krajina je krásná, hornatá, zelená, tu a tam jsou Himba vesnice, okolo běhaj kozy s černoušskejma pasáčkama a my začínáme chápat, proč Hemingway napsal Green Hills of Africa. Epupa Falls je taková malá vesnička u vodopádů, který nejsou vidět na první pohled. Díra v zatáčce, nikde nic, si říkáme aháá, sme sem jeli těch 170 km a tady tohle… Ale najednou , po tom všem suchu, je vidět velikánská řeka, taková ta africká, oranžová. A ty vodopády tu sou, asi 500 m od silnice. V období sucha asi nic moc, ale když přijedete den po monstr bouřce, co jim  polámala palmy, ploty, tak vypadaj monstrózně. Kempujeme v divočině, u řeky s krokodýlama, s vlastní outdoor koupelnou a záchodem a výhledem na Angolu. Další den ráno se vypravíme na organizovaný „Himba (miniripoff) trip “. Nakoupíme s guidem jídlo, co jim dáme v místním obchodě za dvojnásobek ceny– kukuřičnou mouku, olej, cukr a vazelínu a nějaký keksíky. To aby nás pustili do vesnice. Náš guide je taky Himba, má 17-i letou ženu a dvě děti – 3 a 1 rok. Obecně maj spoustu dětí – i když má chlápek stádo koz a krav, není považovanej za bohatýho, když nemá velkou rodinu. Ženský roděj v chatkách, kde bydlej, pod dozorem svých matek a babiček. Ty chatky jsou ze dřeva (to postavěj chlápci), střecha je z vyschlýho trusu dobytka (to dělaj ženský). Himba se nikdy nemejou, když maj pocit, že sou špinavý, tak se namažou okrem rozetřeným s dobytčím tukem a pak sou mazlavý a krásně červený. A moc pěkně voněj… Chlápci se staraj o dobytek a ženský o jejich  početný potomstvo, vaření a tak.  V chatce o velikosti naší předsíně spí nalevo ženská a malý holčičky, napravo chlápek a malý kluci a u vchodu maj oheň, aby jim tam nelezli hadi a jiná havěť. Uvnitř je super chládek, i když je venku asi padesát stupňů.  Peníze moc nepotřebujou, živěj se pěstováním dobytka a vypadaj dost spokojeně. Asi po dvou hodinách se slušně rozloučíme, hodíme guida do jeho plechový chýše (lepší Himba) a zbytek dne jen tak zevlíme, v nostalgii si uvaříme dýňovou polífku a večer otestujeme nový recept na hamburgy.. Po úžasných západech slunce a neuvěřitelně nádhernejch pohledech na Epupu odjíždíme na východ podél hranic s Angolou. Cesta je ok, všechno je víc zelený po těch deštích, akorát koryta řek už nejsou zdaleka tak suchý. Prostě v nich normálně teče voda. U první čekáme, dle instrukcí z našeho 4×4 kurzu testujeme výšku vody a sílu proudu tím, že vlezeme do řeky, ale projíždějící černoši se nám smějou a říkaj, že to nic není a tak srdnatě projíždíme naší první řekou. Další je zapeklitější, na jedný straně je takovej malej jez a uprostřed strom a nikomu se tam nechce, na obou stranách jsou auta a čeká se, až voda odpadne. Naši černoši jsou ale pankáči, naskáčou do auta a jako první to projedou. Pak už je to jako lavina, jedno auto za druhým.  S Otesánkem  s Robem za volantem voda ani nehne a na další rivercrosings, už se cítíme silní v kramflecích. Na půl cesty spíme v Kunene River Lodge, střihnem si další západ slunce a superdeštivej večer a míříme do Oshakati na nákupy součástek do auta, co nám ještě chybí. Bohužel je státní svátek (jak jinak když konečně dorazíme do města) –  dobrý je, že nikdo neví jakej, ale je (byl Human Rights Day). Nenakoupíme nic a město je tak vošklivý, že prcháme až do Nakambale, kde je muzeum finskejch misionářů a nejlevnější kemp, kde sme kdy spali. Máme vlastního černocha s puškou, co nás hlídá, chce deset dolarů za to, že Robovi ukázal, kde zapadá slunce a pořád opakuje že má gun. Mno. Asi je čas vyrazit na safari.

Khowarib – Camp Aussicht – Opuwo

This slideshow requires JavaScript.

Cesta od pobřeží je nádherná, krásný pláně, hory všude okolo – Damaraland v plný parádě. Projiždíme veterinárním plotem, Baru dostane napomenutí za rychlost, ale maso nám neseberou, tak sláva. Nemáme benzín a taky nám docházej peníze, Otesánek papá a benál je tu jenom za prachy. Kempujeme v údolí řeky Khowarib, na místě s krásným výhledem na řeku, v kempu místní komunity – peníze za bydlení jdou přímo těm lidem, který bydlej v okolí. Máme servisní odpoledne – impregnujeme stan a věci na spaní (pomalu se blížíme do malarický oblasti), přebalíme auto, vypereme a odpočíváme. Večer do kempu dorazí truck plnej Francouzů (žabožrouti!) – nejen, že nechápou, že sprcha u našeho kempu je naše a ne jejich, ale taky vypotřebujou všechnu vodu a ráno z kohoutku ani nekápne.  Vykoupat se teda zajedeme do vodopádu, po cestě se k nám sbíhaj děti z okolí a natahujou ručičky pro peníze.. Tak jim aspoň máváme a většina z nich nám zamává zpátky. Musíme natankovat a najít bankomat, takže jako další cíl cesty máme město Opuwo. Benzín nám ale nevydrží a tak za posledních 4 kila tankujeme u pevnosti Seesfontein, kde neberou karty. Zhruba v půlce cesty začíná Otesánek zase neočekávaně škytat. Vzduchovej filtr novej, benzínovej filtr taky, ale kára prostě nejede..  Stopujeme Švýcary, co jedou za náma a dostáváme tip na blízký kemp – je to cca 5 km od cesty, ale jedeme to hodinu. Cesta je na čtyřkolku a nahoru a dolů – jedeme vždycky tak 500 m na jeden zátah, holt se to jmenuje Aussicht a Němci jsou precizní, že..  Otesánek nám ale zase jednou vybral krásnej nocleh. Farma je na kopci, s nádherným výhledem do okolí, majitel Maurice tam žije už 28 let. Jen co tam doškytáme, začne pršet – první slejvák v Namibii, prší hodinu a hodně. Majitelé jsou rádi, že jsme jim přinesli dlouho očekávaný déšť. Nemáme žadnou cash, karty neberou, ale smilujou se nad náma a můžeme zaplatit americkejma dolarama a na cestu nám daj i 10 l benzínu pro sicher. Večeříme společně u svíček, a po rychlé motlitbě, ehm,  máme coleslaw a bobotije a dýni a rejži a dezert a taky s náma přijdou povečeřet místní dikobrazi. Opět!! (po třetí, pro představu – normálně se mění jednou za 20 000 km) měníme fuel filter, zdá se, že to zase zabralo a Otesánek bude další den ready na cestu. Ráno se loučíme, a míříme do Opuwa, the “rough and ready frontier town”, jak říká náš Bradt guide (ano, je to tak poprvý v životě nemáme Lonely!!) , kde se setkávají kultury Himbo a Herero. Himba lidi sou vopravdický Afričani, ženský choděj do půl těla nahý, pomalovaný temně oranžovou ocrou, chlápci bohužel oblečený..  Herero ženský zase nosej viktoriánský oblečky asi s tunou vrstev a kulatou sukní a na hlavě klobouček ve tvaru bumerangu. Člověk neví, kam se dřív podívat. My dva, oba modrooký, sme pro ně taky zjevení. Hlavně když celej den hledáme fitting (rozuměj – matičku, kterou v Evropě koupíš v Bille)  aby mohl Robo opravit pumpu mezi tankama. Taky kupujeme náhradní pneumatiku a kucí v garáži Robovi pomůžou přemontovat pumpu na lepší místo, aby se pořád netrhala. Stojí to 50 babek, a když naše pomocníky druhej den vidíme na ulici,  maj oba načančaný vlasy od holiče. J Bydlíme na kopci s nádherným výhledem a bazénem a internetem a tak.. Robovi se podaří lstivou kombinací logiky, fyziky a jiných faktorů, kterým Blonýny nerozuměj, opravit naši pumpu  (tak že funguje asi třicet sekund, ale prý je to jen prepáleny drótik a to se opraví po cestě J) a tak po třech dnech doplňujeme zásoby jídla, peněz, benzínu, pneumatik J a chystáme se na drsný sever. Ouwgrh.

Spitzkoppe – White Lady Brandberg – Skeleton Coast

This slideshow requires JavaScript.

Spitzkoppe je místní Matterhorn. Velká hora červenýho kamení, 1780 m vysoká. O kemp, který se rozkládá kolem celé hory, se původně starala místní komunita, ale nějak jim to vázlo, tak to vzal do rukou soukromý investor – maj to teď fifty fifty, investor ”zainvestoval” do suchejch záchodů na každým kempovacím místě a na deset let má vystaráno a ještě si může na druhý straně postavit drahou lodge a dostává 50% z výdělku kempu. Mno.  Ale kempování je tu fantastický, máme místo s krásným výhledem a večer se navíc vydrápeme na další kýčovitej západ slunce, takže se nám ani nechce pryč. Druhej den jdeme s průvodcem na 2 hodinovej trek – rozuměj popojedeš autem pod skálu, vylezeš nahoru po řetězu, místňák ti zazpívá, řekne pár vět o bushmenech, ukáže ti pár pravěkejch vobrázků na skále a už si zase zpátky v autě a celý to trvá asi hodinu.

 Odpoledne se přemisťujeme do White Lady kempu, maj tam bazén a točený pivo a taky  partu  Jihoafričanů, co jedou na kolech ze severu – fakt obdivuju v tom vedru.. K White Lady taky vede trek, taky prej trvá dvě hodiny, tentokrát je to trochu náročnější, je to 2.5 km tam a 2.5 km zpátky, průvodce nezpívá a kresby sou o něco líp vidět  než den předtím.. Na Twyfelfontein (víc a víc obrázků) už nemáme sílu a tak mizíme směr Skeleton Coast Park. Berem to zkratkou, co nám poradil chlápek z národního parku, neztratíme se a jen co dojedeme k moři a máme kemp na dohled, se začnou z Otesánka ozývat velmi divné zvuky. A je to tady. Konečně sme píchli. Pneumatika je úplně na totál. Totál totál. Hlavně, že tady všude mají tyre repairs a my máme lepení na kolo!– tudle už teda nikdo neslepí.. Po menší hádce a pár hodinách je kolo vyměněno a my zjišťujeme, že je ten kemp tak vošklivej, že budem radši spát někde dál po cestě. Zastavíme kus od moře, je zima, hrozně fouká  a tak rychle vaříme, parkujeme po větru abysme vůbec mohli otevřít stan, dáváme si čaj!  a v půl devátý už sme v pelechu.

S větrem v zádech ráno projíždíme bránou Skeleton Coast NP a míříme do Torra Bay, je 1.12 a tenhle sezónní kemp se právě dneska otevírá a tak si říkáme, že tam budem úplně sami. Omyl. Velikej omyl. Kemp je narvanej k prasknutí, na místě straší asi 500 šílenejch, tlustejch rybářů, některý maj zabukovaný místo na celý ty dva měsíce, co tam maj otevřeno!! Károu si prostě dojedou až na tu pláž, tam se vyvalej, párkrát to tam nahoděj, když vytáhnou malou rybu, tak ji daj černochovi, ať ji tam hodí zpátky a u toho kalej. No ráj na zemi. A všichni sou čistotný, takže se večer stojí několika hodinová fronta na sprchu. Navíc pořád šíleně fouká, takže trávíme noc zaparkovaný za záchodkama, aby nás to neodfouklo. Prostě romantika. Brrrrr. Náš pokus o jízdu na pláži, mezi mořem a skálama vypadá chvíli nadějně, ale po chvíli ztroskotává, protože se zahrabeme do písku na místě výjezdu a trvá nám půl hodiny než se vyhrabeme. Ehm. Znechuceni zimou, rybářema a vůbec všim utíkáme na sever. Za sluncem.