Ráno tankujeme plnou (pouhých 250 l benálu), asistuje nám půl města – Otesan má prostě velkou nádrž a na severu už benzín není. Musíme jít speciálně vybrat další cash. Baru si kupuje nový žabky za super cenu, usmlouvala je ze 40 babek na 40 babek. 170 km překonáváme briskně za 3 hodiny, všechny koryta řek sou i přes včerejší megabouřku suchý a tak sme tam vlastně cobydup. Krajina je krásná, hornatá, zelená, tu a tam jsou Himba vesnice, okolo běhaj kozy s černoušskejma pasáčkama a my začínáme chápat, proč Hemingway napsal Green Hills of Africa. Epupa Falls je taková malá vesnička u vodopádů, který nejsou vidět na první pohled. Díra v zatáčce, nikde nic, si říkáme aháá, sme sem jeli těch 170 km a tady tohle… Ale najednou , po tom všem suchu, je vidět velikánská řeka, taková ta africká, oranžová. A ty vodopády tu sou, asi 500 m od silnice. V období sucha asi nic moc, ale když přijedete den po monstr bouřce, co jim polámala palmy, ploty, tak vypadaj monstrózně. Kempujeme v divočině, u řeky s krokodýlama, s vlastní outdoor koupelnou a záchodem a výhledem na Angolu. Další den ráno se vypravíme na organizovaný „Himba (miniripoff) trip “. Nakoupíme s guidem jídlo, co jim dáme v místním obchodě za dvojnásobek ceny– kukuřičnou mouku, olej, cukr a vazelínu a nějaký keksíky. To aby nás pustili do vesnice. Náš guide je taky Himba, má 17-i letou ženu a dvě děti – 3 a 1 rok. Obecně maj spoustu dětí – i když má chlápek stádo koz a krav, není považovanej za bohatýho, když nemá velkou rodinu. Ženský roděj v chatkách, kde bydlej, pod dozorem svých matek a babiček. Ty chatky jsou ze dřeva (to postavěj chlápci), střecha je z vyschlýho trusu dobytka (to dělaj ženský). Himba se nikdy nemejou, když maj pocit, že sou špinavý, tak se namažou okrem rozetřeným s dobytčím tukem a pak sou mazlavý a krásně červený. A moc pěkně voněj… Chlápci se staraj o dobytek a ženský o jejich početný potomstvo, vaření a tak. V chatce o velikosti naší předsíně spí nalevo ženská a malý holčičky, napravo chlápek a malý kluci a u vchodu maj oheň, aby jim tam nelezli hadi a jiná havěť. Uvnitř je super chládek, i když je venku asi padesát stupňů. Peníze moc nepotřebujou, živěj se pěstováním dobytka a vypadaj dost spokojeně. Asi po dvou hodinách se slušně rozloučíme, hodíme guida do jeho plechový chýše (lepší Himba) a zbytek dne jen tak zevlíme, v nostalgii si uvaříme dýňovou polífku a večer otestujeme nový recept na hamburgy.. Po úžasných západech slunce a neuvěřitelně nádhernejch pohledech na Epupu odjíždíme na východ podél hranic s Angolou. Cesta je ok, všechno je víc zelený po těch deštích, akorát koryta řek už nejsou zdaleka tak suchý. Prostě v nich normálně teče voda. U první čekáme, dle instrukcí z našeho 4×4 kurzu testujeme výšku vody a sílu proudu tím, že vlezeme do řeky, ale projíždějící černoši se nám smějou a říkaj, že to nic není a tak srdnatě projíždíme naší první řekou. Další je zapeklitější, na jedný straně je takovej malej jez a uprostřed strom a nikomu se tam nechce, na obou stranách jsou auta a čeká se, až voda odpadne. Naši černoši jsou ale pankáči, naskáčou do auta a jako první to projedou. Pak už je to jako lavina, jedno auto za druhým. S Otesánkem s Robem za volantem voda ani nehne a na další rivercrosings, už se cítíme silní v kramflecích. Na půl cesty spíme v Kunene River Lodge, střihnem si další západ slunce a superdeštivej večer a míříme do Oshakati na nákupy součástek do auta, co nám ještě chybí. Bohužel je státní svátek (jak jinak když konečně dorazíme do města) – dobrý je, že nikdo neví jakej, ale je (byl Human Rights Day). Nenakoupíme nic a město je tak vošklivý, že prcháme až do Nakambale, kde je muzeum finskejch misionářů a nejlevnější kemp, kde sme kdy spali. Máme vlastního černocha s puškou, co nás hlídá, chce deset dolarů za to, že Robovi ukázal, kde zapadá slunce a pořád opakuje že má gun. Mno. Asi je čas vyrazit na safari.
