Cesta od pobřeží je nádherná, krásný pláně, hory všude okolo – Damaraland v plný parádě. Projiždíme veterinárním plotem, Baru dostane napomenutí za rychlost, ale maso nám neseberou, tak sláva. Nemáme benzín a taky nám docházej peníze, Otesánek papá a benál je tu jenom za prachy. Kempujeme v údolí řeky Khowarib, na místě s krásným výhledem na řeku, v kempu místní komunity – peníze za bydlení jdou přímo těm lidem, který bydlej v okolí. Máme servisní odpoledne – impregnujeme stan a věci na spaní (pomalu se blížíme do malarický oblasti), přebalíme auto, vypereme a odpočíváme. Večer do kempu dorazí truck plnej Francouzů (žabožrouti!) – nejen, že nechápou, že sprcha u našeho kempu je naše a ne jejich, ale taky vypotřebujou všechnu vodu a ráno z kohoutku ani nekápne. Vykoupat se teda zajedeme do vodopádu, po cestě se k nám sbíhaj děti z okolí a natahujou ručičky pro peníze.. Tak jim aspoň máváme a většina z nich nám zamává zpátky. Musíme natankovat a najít bankomat, takže jako další cíl cesty máme město Opuwo. Benzín nám ale nevydrží a tak za posledních 4 kila tankujeme u pevnosti Seesfontein, kde neberou karty. Zhruba v půlce cesty začíná Otesánek zase neočekávaně škytat. Vzduchovej filtr novej, benzínovej filtr taky, ale kára prostě nejede.. Stopujeme Švýcary, co jedou za náma a dostáváme tip na blízký kemp – je to cca 5 km od cesty, ale jedeme to hodinu. Cesta je na čtyřkolku a nahoru a dolů – jedeme vždycky tak 500 m na jeden zátah, holt se to jmenuje Aussicht a Němci jsou precizní, že.. Otesánek nám ale zase jednou vybral krásnej nocleh. Farma je na kopci, s nádherným výhledem do okolí, majitel Maurice tam žije už 28 let. Jen co tam doškytáme, začne pršet – první slejvák v Namibii, prší hodinu a hodně. Majitelé jsou rádi, že jsme jim přinesli dlouho očekávaný déšť. Nemáme žadnou cash, karty neberou, ale smilujou se nad náma a můžeme zaplatit americkejma dolarama a na cestu nám daj i 10 l benzínu pro sicher. Večeříme společně u svíček, a po rychlé motlitbě, ehm, máme coleslaw a bobotije a dýni a rejži a dezert a taky s náma přijdou povečeřet místní dikobrazi. Opět!! (po třetí, pro představu – normálně se mění jednou za 20 000 km) měníme fuel filter, zdá se, že to zase zabralo a Otesánek bude další den ready na cestu. Ráno se loučíme, a míříme do Opuwa, the “rough and ready frontier town”, jak říká náš Bradt guide (ano, je to tak poprvý v životě nemáme Lonely!!) , kde se setkávají kultury Himbo a Herero. Himba lidi sou vopravdický Afričani, ženský choděj do půl těla nahý, pomalovaný temně oranžovou ocrou, chlápci bohužel oblečený.. Herero ženský zase nosej viktoriánský oblečky asi s tunou vrstev a kulatou sukní a na hlavě klobouček ve tvaru bumerangu. Člověk neví, kam se dřív podívat. My dva, oba modrooký, sme pro ně taky zjevení. Hlavně když celej den hledáme fitting (rozuměj – matičku, kterou v Evropě koupíš v Bille) aby mohl Robo opravit pumpu mezi tankama. Taky kupujeme náhradní pneumatiku a kucí v garáži Robovi pomůžou přemontovat pumpu na lepší místo, aby se pořád netrhala. Stojí to 50 babek, a když naše pomocníky druhej den vidíme na ulici, maj oba načančaný vlasy od holiče. J Bydlíme na kopci s nádherným výhledem a bazénem a internetem a tak.. Robovi se podaří lstivou kombinací logiky, fyziky a jiných faktorů, kterým Blonýny nerozuměj, opravit naši pumpu (tak že funguje asi třicet sekund, ale prý je to jen prepáleny drótik a to se opraví po cestě J) a tak po třech dnech doplňujeme zásoby jídla, peněz, benzínu, pneumatik J a chystáme se na drsný sever. Ouwgrh.
