Dáváme si zasloužený den odpočinku, jdeme se projít k jezeru, necháváme si vyprat a nejdeme se podívat na “ ultimate cultural village experience”.. Místo toho si povídáme s místňákama a večer u jezera povozíme autem dva malý kluky, který nám pak čórnou dvě eura.. 🙂 Druhý den ráno balíme a jedeme vstříc černým mrakům a naší další destinaci městečku Marsabit. V Palm Shade sme naplnili hodně lahví s vodu, abysme je po cestě mohli rozdávat, je velký sucho a vody je tu v poušti překvapivě nedostatek..Teda zatím. Děti, co pasou kozy kolem cesty se nás často bojej, ale nakonec žízeň vítězí a pak se radostně zmocňují svých lahviček. Zajímavý je, že zatímco jinde chtějí my pen a my money a sweet, tady jim stačí půl litr vody.. Asi po dvou hodinách jízdy začíná ukrutná bouřka, proudy vody se valí ze všech stran a skoro není vidět na cestu.. Podaří se nám projet jednou řekou, má vybetonovaný dno, ale ta další asi za 500 m už nás dál nepouští.. Voda v první řece mezitím stoupne natolik, že není cesty zpět.. Čekáme až voda opadne, mezitím si nás najdou místní pastevci z kmene Gabra a tak trávíme den konverzací a kontrolami průtoku řeky.. tvrdí, že lepší je pokračovat dál, že cestou zpátky bude rozvodněný všechno.. Asi po šesti hodinách, se zdá, že hladina řeky o něco klesla a my se pokoušíme o průjezd.. S Otíkem to slušně lomcuje, voda je vysoko a uprostřed řeky začíná auto hrabat a trochu ho bere proud, Robo ale bravurně zvládne řízení a za chvíli jsou oba dva na druhym břehu.. Baru se radši přebrodí.. Zamáváme našim kamarádům, ujedeme asi 10 kiláků v podmáčeným terénu a najednou lup a jsme až po uši v bahně. A ještě totálně nakřivo. Je půl šestý, za hoďku bude tma.. Kopem, kopem, ale vypadá to, že to dneska nevykopem.. Stavíme druhý stan kousek opodál, na nejsušším místě, večeři máme ze včerejška, tak nemusíme vařit a usazeni na našich ammoboxech (a po koupeli v místních loužích) pozorujeme zapád slunce a pak parádní oblohu.. Ta se ale bohužel zatahuje, kolem nás se začíná blýskat a cca v půl čtvrtý ráno nás voda vyplaví ze stanu. Schováváme se v autě (sedíme hezky za sebou jako v autubusu) a doufáme, že nebude pršet dlouho, aby nám voda Otíčka neodnesla. Prší až do rána a silnice se mění na koryto řeky.. A hladina vody stoupá.. Zvedáme přední část auta na highliftu (4×4 hever), aby se voda nedostala k motoru a připravujeme se na záplavovu vlnu, kterou už by Otík asi nedal.. Naštěstí přestává pršet, tu ta tam vykoukne sluníčko a my můžeme začít kopat znova. To co sme včera vykopali a další bahno co nám přinesl tenhle deštík.. Stavíme hráze, abysme odvedli vodu od auta a aby to začalo trochu schnout.. Kopem a kopem, občas se někdo staví nám na chvíli pomoct (jeden měl 60 koz, druhej 40 velbloudů..).. Ale Otík drží a nechce z díry ven. Je asi padesát stupňů a vypadá to dost beznadejně.. Vodu i jídlo máme a tak vůbec, ale vůbec nepropadáme panice. Nakonec máme štěstí, kolem čtvrtý odpoledne se najednou objeví dvě auta, to jedno na nás kašle, prý jede na misi, to druhý (Landrover samozřejmě) řídí místní misionář otec Anthony. Landie má sice slabounkej motor ale naponěkolikátý se mu povede Otíka vytáhnout. Zase ale zapadne sám a kolotoč vzájemnýho vytahování začíná.. Otec Anthony se vrací na svoji misi do North Horr, žije tu už dvacet let a říká, že to nejhorší nás teprve čeká. Balíme sakypaky a jedeme s ním v konvoji. Cestou zapadneme ještě asi desetkrát, hledáme místo kde nejlíp přebrodit řeku.. Začíná se stmívat a vypadá to na další noc v divočině.. Řekou nakonec my projíždíme v pohodě, ale Anthony zapadá a my v zápětí, když ho vytahujeme. Výjezd na suchou cestu blokuje zapadlá NGO Toyota, která se na poslední chvíli rozhodla, že projede a neprojela.. Naštěstí přijíždějí na pomoc pracovníci misie a čerstvé síly pokračují v kopání i v noci.. Nejdřív vykopou nás a pak my pak navijákem vytahujeme Landrover, který začne odvážně hledat jiný výjezd.. Zapadává každý metr a my (totálně vyřízený, hladový a špinavý) se o půlnoci rozhodujem, že u řeky přespíme.. Rychle se vykoupeme a usínáme tak tvrdě, že ani neslyšíme, že se Landie nakonec dostal ven. Ráno je krásnej den, slunce nám svítí do oken a my spěcháme, aby nám dokritickýho místa u výjezdu nikdo nezapadnul.. Slyšíme auto a tak všeho necháme a rychle vyjíždíme z řeky.. Naštěstí. Auto, co přijelo, poslechlo našich rad a okamžitě tam zapadlo.. Pomůžeme jim se vyhrabat a pak už jedem směr North Horr. Zastavujeme se v misii na kafe a poděkování a jedeme dál směr Marsabit.. Baru pokračuje v trendu špatný navigátor a když se po hodině ptáme na cestu, tak zjišťujeme, že jedeme do Ethiopie.. Zapomněli jsme za horou zabočit doprava.. Děda, kterýho kousek svezeme nám ale poradí zkratku.. Nemáme moc benzínu a Otík strašně žere, něco s ním není v pořádku. V Kalache má místní podnikatel kanystrovou benzínku, což nás zachrání, ale jenom na chvíli. Cena je skoro dvonásobná, ale aspoň, že je benál. Samozřejmě nám to nestačí a musíme tankovat ještě jednou. Taky po cestě ještě jednou zapadneme, to když předjíždíme policajty, ale nakláďák plný školáků nás vytáhne ani nemrknem.. Se západem slunce kempujeme Marsabitu v Henrys campsite (ano, patří Henrymu), kde je ta nejbáječnější koupelna na světě s horkou!! vodou..
Category Archives: Africa
Lake Nakuru – Lake Baringo – Lesiolo – Lake Turkana
Cestu k Sea of Jade, jak se poeticky říká nejnedostupnějšímu keňskýmu jezeru Turkana, začínáme krmením Otíka – naplnění obou nádrží znamená zablokovaní pumpy na půl hodiny a výraznou díru do našeho rozpočtu. Naším dnešním cílem je Lake Baringo, kde prý kdysi byli plameňáci, ale už tam stejně, jako u všech ostatních keňských jezer, taky nejsou.. Plameňáckej mejdan je teďkonc u Lake Natron v Tanzanii. Je nelidský vedro, a tak když dorazíme do Roberts Campu, padáme do pohodlných křesílek, chladíme se studeným pivem a pozorujeme místní ptactvo a skupinku americkejch turistů.. Večer se zvedá vítr, teplota padá a my se tak aspoň dobře vyspíme. Na dlouho dobu naposledy.
Brzy ráno vyrážíme směr Maralal, který je další zastávkou na našem putování na sever. Otík se po prvních 5-i kilometrech rozpomene na své staré neduhy a začne škytat a pomalu přestává jet.. My si zase vzpomínáme na staré triky a opravu zahajujeme výměnou fuel filtru.. Světe div se, výměna zafungovala a tak po necelých 30 minutách pokračujeme v krasojízdě. Následuje intermezzo s keňskými vojáky, a to když si Baru vyfotí ceduli “Battle camp”. Bohužel si nevšimne vojáků sedících opodál, kteří okamžitě vybíhají s puškama a odstavujou nás. Následuje výslech, proč si fotíme jejich tábor, pro koho to sou fotky, co sme zač…. Fotka je naštěstí jen jedna a situaci vyřeší níže postavenými vojáky přivolaný Big Boss, který nás fotku donutí smazat a pak nás s pokáráním a s lehce staženym zadkem nechává odjet.. Uff. Vojenských kempů je po cestě překvapivě hodně a počet vojáků v nich vysvětluje množství prázdných náklaďáků, který jsme potkávali včera v prostisměru. Asi tu ještě choděj na vojnu. Maralal se za 15 let od naší první návštěvy nijak nezměnil – díra v poušti, ovšem s asfaltem v centru, dvěma bankomatama a předraženym benzínem, kterej nám zase rozkuckal Otíčka. Kemp, kde jsme chtli spát vypadá vybydleně a tak popojíždíme na sever, do Lesiola. Má tam být kemp s krásným výhledem a peníze jdou místní komunitě, takže cajk. Problém těchhle projektů je ten, že skoro nikde nefungujou. Měla tu být voda a basic záchody a aspoň nějaký značení z hlavní silnice. Není tu nic a místní se divěj, že k nim někdo zabloudí jednou za čas.. Ale prej za půl roku všechno bude. Najs shower, toileeet, water, no probleeem. Klasika. Výhled je ale fantastickej, a tak zůstáváme na noc. Postupně nás přijdou pozdravit všichni místní komunitní příslušníci a některý ani neodejdou, sednou si za nás a čekaj co bude…Asi po hodině přijdou s účtenkou a když dostanou peníze, tak pomalu mizej.. Před západem slunce se začíná zvedat vítr, stačíme ještě rychle na ohni uvařit večeři a přeparkovat auto stanem proti větru a pak to přijde. Uragán. Celoroční vichřice,o který si myslíme, že nás i s Otíkem odnese do údolí. Se stanem i s autem to šíleně lomcuje a tak není divu, že po probdělé noci ráno vstáváme za úsvitu a berem roha. Děkujem Samburu s kalašnikovem co nás “hlídal”, slibujem místňákům, že je dáme na Google a pokračujeme k dál k našemu opálovému jezeru.
Úsek mezi Lesiolem a Loyangalani je zatím nejkrásnější část Keni, co jsme viděli. Nádherný výhledy, umbrella trees kam se podíváš, Samburu s kalašnikovama střídají Turkana s kalašnikovama, kozi velbloudi a teplota pomalu stoupá.. Samburu a Turkana spolu odjakživa válčí, kradou si navzájem dobytek a když ste u Samburu za všechno můžou Turkana, když ste u Turkana, tak za všechno můžou Samburu.. Problém je, že se k nim dostali levný zbraně a tak už po sobě neházej kopím, ale rovnou se střílej… V South Horr se chceme osvěžit “mbili bia baridi sana” – místo dvou studených piv dostáváme nejteplejší pivo v Keni a jenom jedno..Pak už nás čeká marťanská krajina a závěrečný sjezd k Lake Turkana. Cestou nás brzdí velbloudí karavany, který se nás bojej a tak vždycky počkáme az přejdou.. Pastevcům dáváme vodu, který je tu zcela evidentní nedostatek. Loyangalani, je shluk malých chatrčí z bambusových listů, kde převažuje kmen Turkana.. Nevěsta se tu dá sehnat za 100 koz a když ňákou chcete, tak ji unesete a je to. Kempujeme v Palm Shade Campu (název nelhal), oázou uprostřed pouště. Je tu pramen (horkej bohužel, na jednom z mála míst, kde člověk horkou sprchu úplně neocení), ale voda je pitná a je jí dost a taky tu maj generítor, což znamená co? Což znamená studený pivo. Vivat Lake Turkana!
Nairobi – Lake Naivasha – Njoro – Lake Nakuru
V pondělí se rozhodujeme, že Nairobi bylo dost a že v úterý odpoledne každopádně! vyrazíme. Dopoledne se nám podaří sehnat povinný ručení a rozhýbat nosič, takže můžeme jet na velkej nákup do místního supermarketu. Maj maso a uměj ho vakuově zabalit – mrazák a naše bříška budou mít radost. Kupujeme tam i novou baterku, ta druhá sice taky není moc funkční, ale šetříme a říkáme si, že to nějak rozchodí..
Na večer se do Jungle přiřítí párešek Holanďanů jedoucí z Kapskýho města a Anglán, co jede z Káhiry na kole a tak je o zábavu postaráno. V úterý ráno jedeme autobusem č.24 do centra na velkou misi – orazítkovat Carnet a sehnat mosambický vízum. Cesta do města trvá pouhopouhé dvě hodiny, razítkování Carnetu probíhá v nejvyšší budově Nairobi – Times Towers, kde sídlí místní výběrčí daní.. Posílají si nás z jednoho patra do druhýho, ale nakonec nám paní želvím tempem orazítkuje bumážku a díky tomu nás pka na hranicích vypustí ven z Keni. Slovo road tax v Times tower nikdo nezná, takže si ho škrtáme ze slovníku a doufáme, že to na silnici nějak uhrajeme. Na mosambický vízum kašlem, museli bysme pro něj zpátky sem do Nairobi a to se nám nechce. Tak risknem, že nám ho daj na hranicích.. Prej to de, když u nás nemáme jejich ambasádu (naše mzv tvrdí něco jinýho, ale uvidíme). Dobalíme a když už uz chceme vyrazit a nastartujeme, vyvalí se z Otíka oblak černýho dýmu.. Robo se noří do útrob auta a je celkem jasný, že se odjezd posouvá na další den.. Holanďani se ale ukazujou nejen jako dobří společnící , ale i zkušení rádci (bratr automechanik) a společně se nakonec všichni shodneme, že auto dlouho stálo a že se problém vyřeší po cestě…:)
A tak ve středu ráno konečně vyražíme za doprovodu hustého černého dýmu směr Lake Naivasha. Baru nejprve zakufruje s navigací a tak se ocitáme přesně na druhem konci Nairoberry, než sme měli být.. Průjezd celym městem nám trvá další hodinu a když pak šťastní na výjezdu tankujeme, natankuje nám pan pumpař do Otíka diesel…. Tadadamdam. A už to jede, tlačíme Otíka z pumpy do garáže, pak nám vypouštěj nádrž, pak se hádáme kolik zaplatíme za novou, když sme tam půlku měli, ale nakonec se dohodneme a jedeme dál.. Bez dýmu. Problém se fakt vyřešil sám. Asi špatnej benál.. U Lake Naivasha si děláme první africkej oheň a pokukujeme po hroších, kteří v podvečer vylézají na pastvu.. Půjčujeme si kola a ráno jedeme do Hell’s Gate National Park na projížďku – kolem nás sou všude zebry a žirafy a antilopy a prasata všechno na dosah ruky, bez ochrannýho pláště auta.. Na konci Hell’s gate je rokle, kam se údajně musí s průvodcem (reálně ne) – ale poté co guida odmítneme, jdeme tam a sami najdeme Robovo kolo s prazdnou zadni pneumatikou. Ehm. A tak jdeme zpátky pěšky, je to jenom sedm kilometrů, ale v šíleným vedru.. Naštěstí nás během cesty potká auto rangerů a tak naložej Roba i kolo a jedou na hlavní bránu, kde nakonec zjistí že kolo nikdo nevypustil, ale že Robo proste píchnul.. Odpoledne vyrážíme za bájným chameleonem na farmu Kembu, kterou díky stále špatnýmu standardu LP Kenya a přetrvávající navigační neschopnosti Blondyny nemůžeme najít. Nakonec tam místo chameleona potkáváme Anglány s landroverem, kterým udáme naše rwandský franky, který nám zbyly z minulýho výletu a který nám dávají echo, že v našem dalším kempu bydlí hroch..
Otík zase trochu pokuřuje, ale na kouř kašlema a daší den vyrážíme k perle keňských národních parků – k Lake Nakuru. Lehce zarážejícím faktem je, že park je hned na kraji čtvrtého největšího keňského města Nakuru, všichni plameňáci už odletěli a je to první park, kde zlevnili vstupný.. Z 80 babek na 70.. Prvni nosorožce vidime už podvečer a pěkně zdálky, zato na ně koukáme ze střechy auta a dáváme si GT, což nám všichni v okolních safari vozidlech závidějí. Extrémním úkazem je safarikára s “birdwatchers”.. Samozřejměe eco a xxxxfriendly.. Novodobí lovci.. V kempu jsme sami a v noci se k nám přidá náš hroch, chodí kolem auta a vesele okusuje všechno, co může, taky slyšíme lvi a vůbec se nám nějak blbě spí.. 🙂 Ráno radši balíme kufry a s úsvitem jedem na ranní safari – za brzké vstávání jsme odměněni společností šesti lvíčat a posléze po náročném stopování a ježdění do zákazu vjezdu i pohledem na pět krásných nosorožců…. Vivat Nakuru a hurá na sever!!! Lake Turkana volá…
Nairobi! Nairobi! Nairobi! – here we go again.
Nejlevnější letenky byli s Ethiopanama. Let byl z Vídně přes Addis Abbeba až do Nairobi, Addis ovšem stál 11 tis, Nairobi při letu delším o dvě hodiny překvapivě jenom 8 tis. Ethiopani byli ok – kromě strašného jídla a absence ginu s tonikem (a vlastně jakéhokoliv tvrdého alkoholu) by člověk vůbec nepoznal rozdíl.. :)))) Až na zvyšující se laxnost s přibližováním se k africkému kontinentu. Po hodině se vymotáme z letiště, kde na nás čeká starý dobrý známy taxikář Whytcliffe a my vyrážíme za do Jungle Junction za Otíkem. Během dne jsme zjistili, ze máme 6 leté výročí. Jupiiii.
Otík na nás čeká, zvonkajšku vypadá dobře, ale žhavé slunce a časté deště odvedly svoji práci a celej chudák vrže. Nejhorší je, ze se nemůžeme dostat do kufru, protože nám zareznulo rameno s rezervním kolem, který je vzadu na autě a blokuje nám přistup k šuplíkům, kde máme celou kuchyň a vařič, takže na výročí bohužel musíme jít na večeři.. 🙂 Stan překvapivě přežil a nezplesnivěl, peřiny taky vypadají ok, ale pro jistotu to všechno necháváme vydezinfikovat a spíme ve spacácích.
Taky zjišťujeme ze nemáme pojištění, zaplacenou silniční daň a taky musíme pro mosambicky vízum a přerazítkovat carnety (na hranicích to už nejde) – což v Keni znamená par dni navíc. V neděli nikdo nepracuje, říkají tomu rest day, takže všechno musíme spáchat v pondělí. Místo úřadu se jdeme podívat do muzea Karen Blixen, domu kde žila, když byla v Africe. A vypadá to úplně stejně jako z Out of Africa. 🙂
Pondělí začíná klasicky africky, nic nefunguje, bez pojištění nesmíme řídit, na mosambicky ambasádě nutně potřebují rezervaci ubytování a netrvá to den, ale čtyři a pobyt v Nairobi se tím prodlužuje.. TIA.
Giseney – Goma – Mount Nyiragongo – Giseney
Mount Nyiragongo měří 3.455 m.n.m., nachází se v Parc National de Virungas, kousek od hranic s Rwandou, a ještě v listopadu loňskýho roku byl výstup na vrchol pro veřejnost uzavřen, kvůli potyčkám mezi rebely ze skupiny M23 a konžskou armádou. V roce 2002 sopka vybouchla a z třetiny zasypala hraniční město Goma a nechala po sobě 500 mrtvejch.. Teď už jenom tiše soptí a v jejím kráteru leží největší lávový jezero na světě. O možnosti jet do Konga na gorily nám nejdřív říkal náš kámoš Jirka Batěk, s tím, že je to malinko vo hubu, a tak sme s tím ani moc nepočítali, protože gorily jsou i ve Rwandě nebo Ugandě (ovšem za dvojnásobný love) Sopka nás ale nakonec zlákala a tak jsme si online! zaplatili víza (100 babek) i vstup na vulkán (250 babek), domluvili se s našima belgickošvédskejma kámošema Willem a Claudií a 13.4 večer jsme se, po šílený 16 hodinový jízdě od jezera Tanganyika, potkali v Giseney, letovisku u jezera Kivu a hraničním přechodu do Konga z rwandský strany. Will s Claudií na nás čekali u večeře, která se podávala formou bufetu :), platíš maso a zeleninu kolik sníš. Rwandská specialita. Ráno jsme si zabalili bágly, Otíka nechali zaparkovanýho s výhledem na jezero v Inzu lodge a kolem druhý jsme už stepovali na přechodu do Konga. Žádný víza nám nakonec nepřišli a tak jsme si vytiskli potvrzení, že jsme zaplatili a doufali jsme, že nás tam pustěj (ne jako dva američany, co jsme potkali, který na hranicích otočili a propadli jim všechny prachy). Všechno ale vypadá slibně a než nám změřej teplotu a zkontrolujou očkovací průkazy na žlutou zimnici, máme víza hotový. Goma je zaprášený pohraniční město, který je sídlem největší United Nation mise v Africe. Všude jezděj vojáci s puškama, přistávaj a odlítaj letadla a vrtulníky, ale nás si nikdo nevšímá, kromě mototaxikářů, který nás chtěj hrozně nutně někam vodvízt. Po cestě se na nás nabalí týpek – jmenuje se Christian, je to guide, jak jinak, a nedá nám pokoj. My bysme ho poslali do háje, ale jsme ve skupině, tak se musíme respektovat, že. Po hodině hledání nějakýho normálního bydlení, se zabydlujeme v Palace de Versaillees (ha!) , jdeme si vyzvednout povolení k výstupu (i když nám Christián vehementně tvrdí že je kancelář národního parku dááávno zavřená) a domlouváme dopravu na začátek treku, Víme, že se tam dá jet mhd, v kanceláři nám to potvrzujou a nám dochází, proč nám náš superguide tvrdil, že je zavřeno.. Chtěl, abysme jeli jeho károu. Nakonec se s ním dohodneme na 50 dolarech, tam a zpátky, což znamená, že nemusíme brzo vstávat na minibus a můžem se aspoň v klidu vyspat. Christian se s náma ještě pozve na pivo a pak se ho takticky zbavíme tak, že jdeme jako spát.. Následně pak proklouzneme do superindický hospody na večeři. Ráno (po výslechu jeslti jsme ještě někam šli) nakupujeme bagety, klobásky a jedeme na začátek treku, normální károu. Krčíme se vzadu ve čtyřech, až to Claudii nedá a v podstatě Christiana vysadí na ulici. Dobře mu tak. Auto se tam jen taktak dohrkotá, po cestě mijíme scény jak y Krvavýho diamantu – káry plný vojáků s raketama, na očích sluneční brejle… ale všechno je v pohodě, na začátku treku potkáváme další odvážlivce (nás šlo ten den 13, den před náma 3 lidi a po nás 2), naše ozbrojený guidy a po po pěti hodinách chůze (cca 2000 m převýšení jsme nahoře). Počasí nám moc nepřeje, je mlha, ale trocha lávy je vidět.. pak se ale pomalu mlha začne zvedat a my vidíme a slyšíme!! nádherný lávový jezero, neskutečný barvy a víme, že to je jeden y našich nejsilnějších africkejch zážitků. Spí se v chatičkách (my máme ty nejblíž kráteru :)), jsme unavený, ale nechce se nám spát, je šílená zima, ale stejně čučíme několik hodin do nitra země.. Robo by tam ještě byl dneska.. Ráno nás čeká sestup, který je ve větší skupině trochu delší, než by byl normálně. Guide Elli pronese na rozloučenou emotivní projev, že je Kongo safe (pravda) a že to musíme hlásit dál (což právě děláme .). Náš šofér má píchlou pneumatiku a ta jedem s jiným maníkem do jinýho hotelu, aby nás nenašel Christián. Výlet končíme večeři v Little Brusells, William je nadšenej, že tam maj opravdový bruselský jídla a všichni se nažerem k prasknutí (to je tak po druhý za celej náš výlet). Taky je to náš poslední společný večer, my se ráno vracíme do Giseney za Otíkem a Will s Claudií míří na pár dní do Bukave, dělat charitu. Ráno ještě prošmejdíme Gomu, omylem zabloudíme do pár slumů a odpoledne už si dáváme pivko zpátky v Rwandě, v Inzu lodge s krvavým okem Nyiarogonga stále v našich myslích…
Ngorongoro Crater & The Serengeti
Všechno je NEJ. Nejvíc zvířat, nejvíc lidí a nejdražší vstupy. Jen pro představu, jeden den v Serengeti stojí 60 babek na hlavu, plus 40 za káru a 30 za přespání v našem vlastním stanu. Celkem za dva na den 220 dolarů. U Ngorongora se ještě navíc platí za vjezd do kráteru, 200 dolarů!!!! za auto. Takový budget safari, no. Velikonoční sobotu trávíme ještě u jezera Eyasi, kde jsme chtěli jít lovit s bushmenama z kmene Hadsa- místo lovu z toho byla taková menší fraška, rozdělávání ohně, střílení z luku a tanečky v kruhu, na lov prý bylo spatné počasí. V podstatě se z lovení stal prodej suvenýrů. Nechtěli pochopit, že luk a šíp fakt nepotřebujeme. Do Ngorongora vyrážíme za hustýho deště, kterej poleví až večer. U auta se nám pasou zebry, je úplněk a kdyby sme za zadama neměli 50 číňanů z overland busu, bylo by to dokonalý. Do kráteru pouštěj od šesti ráno a my jsme první auto. Je lov session a tak jich tam denně vjede jen!! kolem 150. Východ slunce je fantastickej a my se pomalu projíždíme po done tohohle zvláštního místa.Míjíme slony, buvoly, nosorožce a super lví rodinku, pěkně komplet i se lvicatama. Kolem desátý se začínáme orientovat podle safari aut – když jich je aspoň šest, jsou tam lvi, tři jsou nosorožec atd. Vstup je na 24 hodin a tak kolem druhé vyjíždíme směr Serengeti, abysme nemuseli platit další den. Cesta je krásná, solidně prší ale i tak je to super. Serengeti znamená v jazyce Masakrů “nekonečná pláň”. A je nekonečná.. Tu a tam umbrella tree a pakoňe.. Spousta pakoňů. Statisíce pakoňů. Nádhera. Kempujeme uprostřed parku, s místňákama z Mwanzy, máme zas díru ve výfuku a oni nám na sebe dávaj kontakt, ať se ozvem, až budem v Mwanze, že nám pomůžou s opravou. Safari je super, ale oproti parkům z Botswany nebo Namibie, je tu narváno. Jen se někde mihne lev, už je tam10 aut. Z průvodců se stávají řidiči, který nehledaj zvířata, ale jenom poslouchají vysílačku a pak se šílenou rychlostí řítěj na místo výskytu nějakýho chudáka zvířete. Měli jsme štěstí, ze sme narazili na pářící se lvi. V ty skrumáži aut, co se tam pak udělala, jsme se snažili zmizet, ale všechny cesty byly zablokovaný. Robo vypěnil a při objíždění jednoho safari kokota, co nám nechtěl uhnout, jsme se na něj sesunuli. Odnesly to naše přední dveře. Naštvaný se uklidňujeme uprostřed stáda pakoňů a pak už radši jedem směrem k Viktoriinu jezeru. Asi kilák před bránou zapadnem do bahna a zablokujeme cestu dalším autům. Jeden z řidičů nevydržel, zkusil projet, kára se mu roztančila a narval nám to zadní částí svýho auta do kufru. Chudák Otík, dvě zranění za den. Pak už jenom odevzdaně čekáme, až nás vytáhnou sympatický Indové, co maj garáž v Mwanze a prcháme ze Serengeti kosmickou rychlostí pryč.
Lusaka & Blue Lagoon National Park
Malawi High Commision v Lusace má na Googlu špatnou adresu – stavěj si nový velvyslanectví a už ho asi chtěj mít hotový, tak tam maj na webu adresu nedostavěnýho baráku. Než najdem tu správnou, je půl jedný. Je pátek a maj jenom do jedenácti a vydání víza trvá tři pracovní dny. Grhhhhhhhh. Budem trčet v Lusace 5 dní.. Baru má deprese, protože chce jet dál, Robo ji uklidňuje, že to neni takovej problém. No, mohli sme to naplánovat líp, třeba jet na lodičky a přijet až v neděli, nebo sem jet rovnou z Livingstone a pak až ke Karibě.. No co už. Dáváme si velký točený v irský hospodě a jedeme shánět baterku, co nás zlobí. Robo si koupí baterku a Baru avokádo – největší a nejlepší na světě, co kdy jedla a situace se uklidní. Se zeleninou je to super – všude u cesty prodávají červený rajčata, malý lilečky, papriky – prostě bio, eko, organic bla bla bla.. atyhle nálepky sem ještě nedorazili.. zato shopping mally ano.. Nejlepší restaurace jsou všechny v šopáčích a všichni Zambijci se do šopáčů choděj blejsknout. Nee, že by to v Čechách bylo jinak. Jinak je to takový divně roztahaný město, kde žije pětina Zambijců, je tu pár trhů, konzulátů, mnoho obchodních center a naprosto šílená doprava. Semafory tu maj, ale moc je nikdo nerespektuje a do křižovatek najížděj všichni najednou – prostě africkej freestyle. Robovi to ale jde a tak se s mohutným troubením (základní pravidlo úspěchu, kdo troubí a má bullbar – jede) úspěšně prodíráme městem. Taky tu maj kino! – ale nakonec nedávaj nic, co by se nám líbilo. V sobotu pereme (maj tu pračku!), trajdáme po městě a upečem si k večeři kuře, protože je v našem backpacku trouba!! Samý technický vymoženosti.. A v neděli jedeme na výlet do Blue Lagoon National Park. Laguna neni 23 km daleko jak tvrdí Baru, ale 123 km, jedem tam několik hodin, získáváme titul První návštěvník roku 2015 a noříme se do útrob národního parku. Cesta není vidět a kromě jednoho opuštěnýho auta a lidí, co chtěj 25 dolarů za kemping, nikoho nepotkáváme. Dojíždíme na konec cesty, k vyhlídkový věži, jako výhled je pěknej (neni tam žádná laguna, natož modrá), zato je to tam takový divný a tak se otáčíme a místo noclehu mažem zpátky do Lusaky. Jenže kus od hlavní silnice zapadnem do bahna. Pak se do něj zahrabem. A tak Robo kope a Baru mu radí.. Po hodině neúspěchů se objevěj maníci z toho opuštěnýho auta, popřejou nám good luck, že taky zapadli a trvalo jim to pár hodin než se vykopali a odfrčej.. Tak mohli nás vytáhnout, že jo, ale proč by to dělali.. Kopem dál, pak dorazí nařachanej černoch z kempu a kope s náma a Otesan se rochní na břichu v bahně a nechce vylízt.. Kopem, dáváme Otíkovi klacky a kameny pod kola, kejváme s ním, tlačíme a těsně po setmění je auto venku. Černoch dostane ňáký peníze za pomoc a my totálně zasraný od smradlavýho bahna jedem v noci zpátky do Lusaky. Takovej pěknej romantickej výlet. Ráno na Malawi ambasádě zažádáme o nejdražší víza na světě – 150 $ za jedno, ale aspoň nám slíběj, že budou druhej den hotový – normálně to trvá tři dny. Díky našemu supervýletu se nám zase urval výfuk, tak ho necháváme přivařit u takovýho zoufalýho Holanďana (ty tu sou zoufalý všichni a všude, to vypadá), nakoupíme různý součástky co ještě potřebujeme u Pakistánců, kterejch je tu hafo a druhej den ráno vítězně třímajíc v ruce pasy s vízem prcháme z Lusaky směr South Luangwa National Park.
Mooring Campsite – Siavonga – Kiambi – Gwabi Lodge – Lusaka
Cesta je dlouhá, ale relativně slušná, asfalt s dírou tu a tam. Jedeme po hlavním tahu mezi Botswanou (a potažmo JAR) a Lusakou, takže je plná náklaďáků a mikrobusů. Po několika měsících na prázdných slinicích Namíbie a Botswany je to velkej nezvyk. Cestu přerušíme v Moorings Campsite a ráno vyrážíme pozdě, protože prší a z vyhřátého klobouku se nám nechce. Nablížíme se k Lake Kariba, jediný přehradě na řece Zambezi, kterou za obrovskýho úsilí (stavěli ve 45 stupních!!) postavili v roce 1956 a několik desítek dělníků je zabetonovanejch v přehradní zdi. Taky to byla to největší přehrada svýho druhu na světě svý doby, má cca 5 tis. čtver.km. Kempujeme na pláži, která je červená, děláme si oheň a koukáme na hvězdy. Ráno zase prší – nějak se to tu obrátilo a místo odpoledne prší ráno a tak balíme mokrej stan a vyrážíme k přehradě. Přehrada je zase mezi Zam a Zim, takže musíme nechat na hranicích pas, dostaneme papírek s razítkem a sjedeme dolů na hráz.. Je to pěknej industriál. Když se vrátíme zpátky, tak nám oznáměj, že sme neměli povolení tam jet autem (přitom nás tam sami pustili) a že chtěj vidět papíry a kdesi cosi.. Nakonec se dohodneme, že Petr Čech je taky Čech, oni fanděj Chelsea a my můžeme jet (i když teď Pýtr sedí na lavičce).. Dalším cílem cesty je Lower Zambezi National Park, kde chceme jet na kánoe. Po cestě ze Siavongy potkáváme bělocha, kterej si kontroluje svoje auto, solidárně zastavujeme, ale pomoc nepotřebuje, zato nám pak v Chirundu radí kudy jet a nakonec za ním projíždíme poměrně nepříjemnej zatopenej úsek cesty (s krokodýlama a tak). Je to místní farmář a zve nás na kafe, když se nám prej bude chtít.. Nocujeme v Kiambi, kempu s krásným výhledem na soutok Zambezi a Kafue, odkud sme chtěli jet na lodičky, ale dali volno všem průvodcům a tak nás posílají do Gwabi Lodge. V průvodci jsme si našli, že je nedaleko Chiawi Culture Village a tak se tam jedeme podívat, cesta je hnusná a 20 km jedeme asi dvě hodiny, což znamená, že do Lower Zambezi ani nedojedeme (park je zavřenej a tak to ani nemá cenu).. Culture village ne a ne najít – je super schovaná, asi fakt chtěj, aby tam někdo jezdil. Když ji konečně najdem, nikdo tam neni. Zato máme dost „culture“ s místňákama, když jim s Otíkem projíždíme před jejich barákama a hledáme ztracenou cestu. Všichni se pořád usmívaj a mávaj nám. Po cestě zpátky si uvědomíme, že vlastně jedeme kolem našeho farmáře a tak se stavíme na kafe. Maj krásnej pozemek na kopci, s výhledem na řeku a jsou původně ze Zim. Před deseti lety je policie vyprovodila z jejich farmy a tak přesídlili k Zambezi a pěstujou banány. Devět měsíců v roce v noci strašej slony, aby jim je nežrali.. Hustý. V Gwabi Lodge se ptáme na lodičky, zítra prý jede výprava a bude to levnější – 155 dolarů na osobu a den. Když vidíme, co přijelo overland truckem za posádku, tak měníme plán, rušíme lodičky a jedeme do Lusaky na Malawi ambasádu. Do Malawi, zřejmě jako jediný na světě, totiž potřebujeme vízum.
Kasane – Kazungula – Livingstone and Vic Falls
Přechod je rychlý a brutální. Ze zemí s ne více než dvěma miliony obyvatel (Namibie i Botswana) do země s 13 milóny.. A že je tam víc lidí je viditelný pouhým okem přes řeku Zambezi, která tvoří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi. Přes řeku se jezdí trajektem – cena je překvapivě daná dopředu a nemusí se smlouvat. Před naloděním si nás našli dva maníci, který se rozhodli, že nám pomůžou s přechodem hranic, protože v Zambii je to hustý a jako 100% nás tam vokradou. Taky se tam všechno platí v Kwacha, který určitě nemáme (to měli pravdu), ale s nima budem fakt v klidu. Jako vopravdu v klidu. A taky v pohodě. Další hodinu vytrvale odmítáme a oni vytrvale pomáhají a dost nás tím pruděj.. Cesta trajektem trvá asi 15 minut a my se ocitáme na zambijský půdě. Jdeme na imigrační, kde nám za 50 USD kus, nalepěj moc pěkný papírový víza do pasu. Pak zjišťujeme, že musíme mít 4 papíry, abysme prošli – povinný ručení, carbon tax, silniční daň a public levy… navíc tady v roce 2013 proběhla měnová reforma z Kwacha na Kwacha, seškrtali se nuly, což náš knižní průvodce z roku 2011 nezaznamenal, tak v tom máme pěknej hokej. Naši maníci z Botswany nás pořád pruděj, že si musíme vyměnit peníze u nich a nabízej nehorázně špatnej kurz.. Baru začne dělit a počítat a Robo jim řekne, že dělala na ministerstvu financí a najednou máme klid.. Kucí se polekaj a zdrhnou.. Navíc najdeme dobře schovanej bankomat a problém s měněním peněz je vyřešenej.. Po pár hodinách bojovky „najdi si svýho úředníka“ máme všechny papíry a vítězoslavně projíždíme bránou do Zambie. Rozbitý okno nikdo neřeší, ale my řešíme, že nám (světe div se) z auta teče olej.. Do Livingstone je to ale jenom 70 km po pěkný asfaltce a tak tam v pohodě dojedeme. První zastávka je náš oblíbený PG Glass (výměna oken) a pobočka Autoworldu, kde domlouváme s nějakým maníkem (co pak zjistíme že není odtud) výměnu tesnění a jedeme bydlet k Zambezi.. Druhý den se stěhujeme do místního backapackeru, kde potáváme dva Belgičany co už jeli Afriku na sever a teď jedou zpátky – auto posílali z Port Súdan do Saudský arábie a pak jeli přes Jordán do Izraele, odkud pokračovali trajektem do Řecka. Viktoriiny vodopády jsou krásný – ze Zambie je vdět jejich menší část než ze Zimbabwe, ale protže hodně prší tak tu vody teče opravdu hodně. Po chvilince jsem oba durch a nevíme jestli je to vodou z vodopádů nebo dešťem, který se náhle přihnal.. Když je období sucha, je zambijská strana vyschlá a hlavní tok vody je na straně Zimbabwe, aneb jak se tady familiérně říká na Zim straně. Obě země (Zim a Zam) spojuje starý most z roku 1906, ze kterýho se skáče bungee.. Únor je ale totálně mimo sezónu a tak vidíme jenom jednoho skokana a u večeře zjistíme, že to navíc byla naše kámoška Belgičanka..Druhý den jedeme na rafty – kvůli tomu, že je hodně vody jsou peřeje přímo u vodopádů nesjízdný, a tak se začíná ne od tzv. Boiling Potu, kterej je příno pod mostem, ale až od peřeje č.8 a projedeme jich celkem 25.. Naši posádku tvoříme my dva, jihoafričanka (sestra z místního hotelový nemocnice), rusák z ambasády v lusace (k politický situaci na ukrajině se nevyjádřil), americkej právník (v životě nedržel pádlo v ruce) a angličanka dtto.. Voda je divoká, průjezdy mají obtížnost 3-4 (nejtežši je 5, 6 je považovaný za nesjízdný), je tu jedna šestka, ale ta se přenese. Je to rozhodně velkej adrenalin, zejména když se cvakneme na první z Three Ugly Sisters. Celej raft je otočenej, než se člověk nadechne a zorientuje už je v další peřeji – tím že sme se převrátili na začátku, tak sme projeli další dvě ve vodě.. Mno, Chongo, náš kormidelník, nás všechny natahá zpátky do raftu a je vidět, že je rád, že se nic nestalo..Tak si říkáme, jaký to asi je, když ráno přijde do práce a vidí, co všechno poveze na lodi za lidi.. Po půl dni plavení se vylodíme a čeká nás, pozor!, normální lanovka ven z údolí, aby se nemuselo do kopce pěšky. Průvodci jí ale nevěřej, minule se prej zasekla na dvě hodiny, a tak radši choděj pěšky a vymlouvaj se na to, že nemaj rádi vejšky. Nakonec si objednáváme video, ale nefunguje nám karta a pak si ho zapomeneme vyzvednout. Tak snad ho od někoho vyloudíme. V balíčku s raftama je ještě odpolední sunset cruise, která je úplně brutální – je to all you can eat a drink, ale eat není co a drinky jsou hnusný.. Seznámíme se se dvěma Jihoafričanama, chlápek dělá v Kongu a říká, že tam rozhodně jezdit nemáme. Zvířata žádný nevidíme a tak sme rádi, že se večer necháváme vyhodit u italský restaurace na pořádnou večeři, akorát nám pořád nefunguje ta karta a tak dem hladový zpátky do backpackeru. Tam potkáme Němce, co sme potkali v Maunu a který jeli do Kalahari – auto se jim nepokazilo a moc si to užili.. V noci někdo vykrade jeden pokoj černochů s mercedesem a je z toho velký haló, je v půl čtvrtý ráno a my to máme z první ruky, protože spíme na parkovišti v autě.. takže sme ráno úplně hotový a zůstáváme v Livingstone ještě jeden den a pak konečně vyrážíme směr Lake Kariba..
Chobe National Park
..je místo, kde žije 180 000 slonů… Kromě našeho nočního vytrubujícího stáda, vidíme první kousky hnedka po ránu na cestě. A to ještě nejsme v národním parku. U brány se zase registrujeme, platíme poplatky (každý den v národním parku stojí 290 Pula, cca 800 Kč) a míříme směr Savute Marsh. Hezčí cesta podél mokřiny je neprůjezdná a tak si to drandíme po „suchý“ cestě, plný vodních příkopů a bahna. Sloni vlevo, sloni vpravo.. Jeden se na nás rozběhnul ze vzdálenosti asi 150 m, byl ňákej nedůtklivej po ránu. Dalšího sme pozorovali hodně zblízka u baobau, kde si brousil kly. Noc trávíme v Savute Marsh, v kempu kterej stojí 50 USD na hlavu a noc. U našeho kempu nás vítá parádní pohled –přímo přes řeku se krměj 4 sloni- tak sedíme v křeslech, pijem pivo a pozorujeme je. To ještě nevíme, že si je večer prohlídneme z daleko větší blízkosti. V podvečer jedem na game drive, je to velká oblast, nevíme kam jet a tak stopujeme místní guidy.. Ti nás zavedou ke lvici se lvíčaty, která je ale tak dobře schovaná, že z ní vidíme jen uši a ze lvíčat vůbec nic. Večer rozděláváme oheň, vaříme si večeři a podle zvuků lámajících se větví zjišťujeme, že máme za zádama slona. Slon nás vidí, my jeho taky a tak děláme jakoby nic. Asi po hodině, když se už úplně setmělo, se slon vypraví na výlet kolem dokola našeho kempu a nakonec skončí asi 2 metry od nás. Celou dobu pokojně přežvykuje, ale stejně je to hustý a je v nás malá dušička. Nakonec se otočí a mizí v řece.. Ufff. Ráno vstáváme s vřískotem ptáků a jedem se mkrnout na nějaký další zvířáky. Kromě slonů ale nic nevidíme. A taky už máme safari plný zuby. Nejvyšší čas zmizet. Před cestou si děláme omeletu a kafe a jak si tak sedíme, tak vidíme dalšího slona jak si to štráduje rovnou k nám. A pak přijdou další tři. Snídaně se nám prodlouží o hodinu, ale ve dne je to o něco příjemnější zážitek. Je to strašidelný, ale zároveň krásný na ně koukat tak zblízka. Legračně si přehazujou chobot přes kly, taky stojej na třech nohách a čtvrtou se drbou a nonstop žerou… Nakonec se nám podaří odjet, i když nás jeden vyprovází pohupováním hlavy. Míříme do Kasane, severní části Chobe National Park – chceme tam vyměnit přední okno a zazásobit se před odjezdem do Zambie, která je výrazně dražší než Botswana. Kemp v Chobe Safari Lodge je přímo u řeky Chobe – v období sucha je to jediný zdroj vody pro celou severní Botswanu, takže je to tam samej slon, buvol a antilopa.. Teď jich tam je výrazně míň, ale i tak je to pěkný. Park se dá objevovat autem nebo lodí. Po neúspěšných pokusech sehnat přední okno – platba předem vložením peněz na účet, pošlou ho autobusem, bůhví kdy přijede atd.. Radši se jdeme nasnídat – v místní kvárně mají egss Benedict – přiensou nám suchýho muffina se šunkou a smažený vajíčko.. Obsluha říká, že nám vzkazujou, že nemaj omáčku, ať si na to dáme majonézu.. Protestujeme, že tohle fakt není eggs bennie a překvapivě nám vajíčka odečtou z účtu. Nebráníme se… a radši se jedem projet do parku. Je poledne, nikde nikdo, jenom v řece jsou všude sloni. Jedem opatrně, abysme do žádnýho nevjeli, je tam spousta malejch sloníků a matky by mohly bejt nervózní. Kolem jedný rodinky se nám průjezd nepovede úplně hladce a Robo nám zachrání kůži formulovým startem a průjezdem, kterej vyděsí nás i agresivní slonici a je klid.. Pak se ale dostáváme doprostřed stáda, kde je aspoň sto slonů, velkejch, malejch..před náma, za náma, všude..Mladý sloníci na nás nabíhaj a tak si jako zkoušej, jestli se polekáme ale jinak je to v klidu.. Asi po hodině se pomalou jízdou ze stáda vymotáme a ujíždíme pryč z parku. Odpoledne jedeme na boat cruise s kapitánem Cherrym, kterýho nám doporučili Španílci z lodge, máme loď sami pro sebe a je to boží. Vidíme hrochy, koupajícího se slona, krokodýly (velký i miminka), spoustu hrochů, buvoly a antilopy a na závěr to nejlepší – spoustu koupajících se slonů – takhle z lodě jsou úplně boží.. Loďka nám tak líbí, že jedeme další den ještě na rychlou ranní projížďku a pak už vyrážíme s prasklým sklem a plnou nádrží směr Livingstone a Viktoriiny vodopády. Zambie volá…