Malawi High Commision v Lusace má na Googlu špatnou adresu – stavěj si nový velvyslanectví a už ho asi chtěj mít hotový, tak tam maj na webu adresu nedostavěnýho baráku. Než najdem tu správnou, je půl jedný. Je pátek a maj jenom do jedenácti a vydání víza trvá tři pracovní dny. Grhhhhhhhh. Budem trčet v Lusace 5 dní.. Baru má deprese, protože chce jet dál, Robo ji uklidňuje, že to neni takovej problém. No, mohli sme to naplánovat líp, třeba jet na lodičky a přijet až v neděli, nebo sem jet rovnou z Livingstone a pak až ke Karibě.. No co už. Dáváme si velký točený v irský hospodě a jedeme shánět baterku, co nás zlobí. Robo si koupí baterku a Baru avokádo – největší a nejlepší na světě, co kdy jedla a situace se uklidní. Se zeleninou je to super – všude u cesty prodávají červený rajčata, malý lilečky, papriky – prostě bio, eko, organic bla bla bla.. atyhle nálepky sem ještě nedorazili.. zato shopping mally ano.. Nejlepší restaurace jsou všechny v šopáčích a všichni Zambijci se do šopáčů choděj blejsknout. Nee, že by to v Čechách bylo jinak. Jinak je to takový divně roztahaný město, kde žije pětina Zambijců, je tu pár trhů, konzulátů, mnoho obchodních center a naprosto šílená doprava. Semafory tu maj, ale moc je nikdo nerespektuje a do křižovatek najížděj všichni najednou – prostě africkej freestyle. Robovi to ale jde a tak se s mohutným troubením (základní pravidlo úspěchu, kdo troubí a má bullbar – jede) úspěšně prodíráme městem. Taky tu maj kino! – ale nakonec nedávaj nic, co by se nám líbilo. V sobotu pereme  (maj tu pračku!), trajdáme po městě a upečem si k večeři kuře, protože je v našem backpacku trouba!! Samý technický vymoženosti.. A v neděli jedeme na výlet do Blue Lagoon National Park. Laguna neni 23 km daleko jak tvrdí Baru, ale 123 km, jedem tam několik hodin, získáváme titul První návštěvník roku 2015 a noříme se do útrob národního parku. Cesta není vidět a kromě jednoho opuštěnýho auta a lidí, co chtěj 25 dolarů za kemping, nikoho nepotkáváme. Dojíždíme na konec cesty, k vyhlídkový věži, jako výhled je pěknej (neni tam žádná laguna, natož modrá), zato je to tam  takový divný a tak se otáčíme a místo noclehu mažem zpátky do Lusaky. Jenže kus od hlavní silnice zapadnem do bahna. Pak se do něj zahrabem. A tak Robo kope a Baru mu radí.. Po hodině neúspěchů se objevěj maníci z toho opuštěnýho auta, popřejou nám good luck, že taky zapadli a trvalo jim to pár hodin než se vykopali a odfrčej.. Tak mohli nás vytáhnout, že jo, ale proč by to dělali.. Kopem dál, pak dorazí nařachanej černoch z kempu a kope s náma a Otesan se rochní na břichu v bahně a nechce vylízt.. Kopem, dáváme Otíkovi klacky a kameny pod kola, kejváme s ním, tlačíme a těsně po setmění je auto venku. Černoch dostane ňáký peníze za pomoc a my totálně zasraný od smradlavýho bahna jedem v noci zpátky do Lusaky. Takovej pěknej romantickej výlet. Ráno na Malawi ambasádě zažádáme o nejdražší víza na světě – 150 $ za jedno, ale aspoň nám slíběj, že budou druhej den hotový – normálně to trvá tři dny. Díky našemu supervýletu se nám zase urval výfuk, tak ho necháváme přivařit u takovýho zoufalýho Holanďana (ty tu sou zoufalý všichni a všude, to vypadá), nakoupíme různý součástky co ještě potřebujeme u Pakistánců, kterejch je tu hafo a druhej den ráno vítězně třímajíc v ruce pasy s vízem prcháme z Lusaky směr South Luangwa National Park.