Malawi High Commision v Lusace má na Googlu špatnou adresu – stavěj si nový velvyslanectví a už ho asi chtěj mít hotový, tak tam maj na webu adresu nedostavěnýho baráku. Než najdem tu správnou, je půl jedný. Je pátek a maj jenom do jedenácti a vydání víza trvá tři pracovní dny. Grhhhhhhhh. Budem trčet v Lusace 5 dní.. Baru má deprese, protože chce jet dál, Robo ji uklidňuje, že to neni takovej problém. No, mohli sme to naplánovat líp, třeba jet na lodičky a přijet až v neděli, nebo sem jet rovnou z Livingstone a pak až ke Karibě.. No co už. Dáváme si velký točený v irský hospodě a jedeme shánět baterku, co nás zlobí. Robo si koupí baterku a Baru avokádo – největší a nejlepší na světě, co kdy jedla a situace se uklidní. Se zeleninou je to super – všude u cesty prodávají červený rajčata, malý lilečky, papriky – prostě bio, eko, organic bla bla bla.. atyhle nálepky sem ještě nedorazili.. zato shopping mally ano.. Nejlepší restaurace jsou všechny v šopáčích a všichni Zambijci se do šopáčů choděj blejsknout. Nee, že by to v Čechách bylo jinak. Jinak je to takový divně roztahaný město, kde žije pětina Zambijců, je tu pár trhů, konzulátů, mnoho obchodních center a naprosto šílená doprava. Semafory tu maj, ale moc je nikdo nerespektuje a do křižovatek najížděj všichni najednou – prostě africkej freestyle. Robovi to ale jde a tak se s mohutným troubením (základní pravidlo úspěchu, kdo troubí a má bullbar – jede) úspěšně prodíráme městem. Taky tu maj kino! – ale nakonec nedávaj nic, co by se nám líbilo. V sobotu pereme (maj tu pračku!), trajdáme po městě a upečem si k večeři kuře, protože je v našem backpacku trouba!! Samý technický vymoženosti.. A v neděli jedeme na výlet do Blue Lagoon National Park. Laguna neni 23 km daleko jak tvrdí Baru, ale 123 km, jedem tam několik hodin, získáváme titul První návštěvník roku 2015 a noříme se do útrob národního parku. Cesta není vidět a kromě jednoho opuštěnýho auta a lidí, co chtěj 25 dolarů za kemping, nikoho nepotkáváme. Dojíždíme na konec cesty, k vyhlídkový věži, jako výhled je pěknej (neni tam žádná laguna, natož modrá), zato je to tam takový divný a tak se otáčíme a místo noclehu mažem zpátky do Lusaky. Jenže kus od hlavní silnice zapadnem do bahna. Pak se do něj zahrabem. A tak Robo kope a Baru mu radí.. Po hodině neúspěchů se objevěj maníci z toho opuštěnýho auta, popřejou nám good luck, že taky zapadli a trvalo jim to pár hodin než se vykopali a odfrčej.. Tak mohli nás vytáhnout, že jo, ale proč by to dělali.. Kopem dál, pak dorazí nařachanej černoch z kempu a kope s náma a Otesan se rochní na břichu v bahně a nechce vylízt.. Kopem, dáváme Otíkovi klacky a kameny pod kola, kejváme s ním, tlačíme a těsně po setmění je auto venku. Černoch dostane ňáký peníze za pomoc a my totálně zasraný od smradlavýho bahna jedem v noci zpátky do Lusaky. Takovej pěknej romantickej výlet. Ráno na Malawi ambasádě zažádáme o nejdražší víza na světě – 150 $ za jedno, ale aspoň nám slíběj, že budou druhej den hotový – normálně to trvá tři dny. Díky našemu supervýletu se nám zase urval výfuk, tak ho necháváme přivařit u takovýho zoufalýho Holanďana (ty tu sou zoufalý všichni a všude, to vypadá), nakoupíme různý součástky co ještě potřebujeme u Pakistánců, kterejch je tu hafo a druhej den ráno vítězně třímajíc v ruce pasy s vízem prcháme z Lusaky směr South Luangwa National Park.
Monthly Archives: February 2015
Mooring Campsite – Siavonga – Kiambi – Gwabi Lodge – Lusaka
Cesta je dlouhá, ale relativně slušná, asfalt s dírou tu a tam. Jedeme po hlavním tahu mezi Botswanou (a potažmo JAR) a Lusakou, takže je plná náklaďáků a mikrobusů. Po několika měsících na prázdných slinicích Namíbie a Botswany je to velkej nezvyk. Cestu přerušíme v Moorings Campsite a ráno vyrážíme pozdě, protože prší a z vyhřátého klobouku se nám nechce. Nablížíme se k Lake Kariba, jediný přehradě na řece Zambezi, kterou za obrovskýho úsilí (stavěli ve 45 stupních!!) postavili v roce 1956 a několik desítek dělníků je zabetonovanejch v přehradní zdi. Taky to byla to největší přehrada svýho druhu na světě svý doby, má cca 5 tis. čtver.km. Kempujeme na pláži, která je červená, děláme si oheň a koukáme na hvězdy. Ráno zase prší – nějak se to tu obrátilo a místo odpoledne prší ráno a tak balíme mokrej stan a vyrážíme k přehradě. Přehrada je zase mezi Zam a Zim, takže musíme nechat na hranicích pas, dostaneme papírek s razítkem a sjedeme dolů na hráz.. Je to pěknej industriál. Když se vrátíme zpátky, tak nám oznáměj, že sme neměli povolení tam jet autem (přitom nás tam sami pustili) a že chtěj vidět papíry a kdesi cosi.. Nakonec se dohodneme, že Petr Čech je taky Čech, oni fanděj Chelsea a my můžeme jet (i když teď Pýtr sedí na lavičce).. Dalším cílem cesty je Lower Zambezi National Park, kde chceme jet na kánoe. Po cestě ze Siavongy potkáváme bělocha, kterej si kontroluje svoje auto, solidárně zastavujeme, ale pomoc nepotřebuje, zato nám pak v Chirundu radí kudy jet a nakonec za ním projíždíme poměrně nepříjemnej zatopenej úsek cesty (s krokodýlama a tak). Je to místní farmář a zve nás na kafe, když se nám prej bude chtít.. Nocujeme v Kiambi, kempu s krásným výhledem na soutok Zambezi a Kafue, odkud sme chtěli jet na lodičky, ale dali volno všem průvodcům a tak nás posílají do Gwabi Lodge. V průvodci jsme si našli, že je nedaleko Chiawi Culture Village a tak se tam jedeme podívat, cesta je hnusná a 20 km jedeme asi dvě hodiny, což znamená, že do Lower Zambezi ani nedojedeme (park je zavřenej a tak to ani nemá cenu).. Culture village ne a ne najít – je super schovaná, asi fakt chtěj, aby tam někdo jezdil. Když ji konečně najdem, nikdo tam neni. Zato máme dost „culture“ s místňákama, když jim s Otíkem projíždíme před jejich barákama a hledáme ztracenou cestu. Všichni se pořád usmívaj a mávaj nám. Po cestě zpátky si uvědomíme, že vlastně jedeme kolem našeho farmáře a tak se stavíme na kafe. Maj krásnej pozemek na kopci, s výhledem na řeku a jsou původně ze Zim. Před deseti lety je policie vyprovodila z jejich farmy a tak přesídlili k Zambezi a pěstujou banány. Devět měsíců v roce v noci strašej slony, aby jim je nežrali.. Hustý. V Gwabi Lodge se ptáme na lodičky, zítra prý jede výprava a bude to levnější – 155 dolarů na osobu a den. Když vidíme, co přijelo overland truckem za posádku, tak měníme plán, rušíme lodičky a jedeme do Lusaky na Malawi ambasádu. Do Malawi, zřejmě jako jediný na světě, totiž potřebujeme vízum.
Kasane – Kazungula – Livingstone and Vic Falls
Přechod je rychlý a brutální. Ze zemí s ne více než dvěma miliony obyvatel (Namibie i Botswana) do země s 13 milóny.. A že je tam víc lidí je viditelný pouhým okem přes řeku Zambezi, která tvoří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi. Přes řeku se jezdí trajektem – cena je překvapivě daná dopředu a nemusí se smlouvat. Před naloděním si nás našli dva maníci, který se rozhodli, že nám pomůžou s přechodem hranic, protože v Zambii je to hustý a jako 100% nás tam vokradou. Taky se tam všechno platí v Kwacha, který určitě nemáme (to měli pravdu), ale s nima budem fakt v klidu. Jako vopravdu v klidu. A taky v pohodě. Další hodinu vytrvale odmítáme a oni vytrvale pomáhají a dost nás tím pruděj.. Cesta trajektem trvá asi 15 minut a my se ocitáme na zambijský půdě. Jdeme na imigrační, kde nám za 50 USD kus, nalepěj moc pěkný papírový víza do pasu. Pak zjišťujeme, že musíme mít 4 papíry, abysme prošli – povinný ručení, carbon tax, silniční daň a public levy… navíc tady v roce 2013 proběhla měnová reforma z Kwacha na Kwacha, seškrtali se nuly, což náš knižní průvodce z roku 2011 nezaznamenal, tak v tom máme pěknej hokej. Naši maníci z Botswany nás pořád pruděj, že si musíme vyměnit peníze u nich a nabízej nehorázně špatnej kurz.. Baru začne dělit a počítat a Robo jim řekne, že dělala na ministerstvu financí a najednou máme klid.. Kucí se polekaj a zdrhnou.. Navíc najdeme dobře schovanej bankomat a problém s měněním peněz je vyřešenej.. Po pár hodinách bojovky „najdi si svýho úředníka“ máme všechny papíry a vítězoslavně projíždíme bránou do Zambie. Rozbitý okno nikdo neřeší, ale my řešíme, že nám (světe div se) z auta teče olej.. Do Livingstone je to ale jenom 70 km po pěkný asfaltce a tak tam v pohodě dojedeme. První zastávka je náš oblíbený PG Glass (výměna oken) a pobočka Autoworldu, kde domlouváme s nějakým maníkem (co pak zjistíme že není odtud) výměnu tesnění a jedeme bydlet k Zambezi.. Druhý den se stěhujeme do místního backapackeru, kde potáváme dva Belgičany co už jeli Afriku na sever a teď jedou zpátky – auto posílali z Port Súdan do Saudský arábie a pak jeli přes Jordán do Izraele, odkud pokračovali trajektem do Řecka. Viktoriiny vodopády jsou krásný – ze Zambie je vdět jejich menší část než ze Zimbabwe, ale protže hodně prší tak tu vody teče opravdu hodně. Po chvilince jsem oba durch a nevíme jestli je to vodou z vodopádů nebo dešťem, který se náhle přihnal.. Když je období sucha, je zambijská strana vyschlá a hlavní tok vody je na straně Zimbabwe, aneb jak se tady familiérně říká na Zim straně. Obě země (Zim a Zam) spojuje starý most z roku 1906, ze kterýho se skáče bungee.. Únor je ale totálně mimo sezónu a tak vidíme jenom jednoho skokana a u večeře zjistíme, že to navíc byla naše kámoška Belgičanka..Druhý den jedeme na rafty – kvůli tomu, že je hodně vody jsou peřeje přímo u vodopádů nesjízdný, a tak se začíná ne od tzv. Boiling Potu, kterej je příno pod mostem, ale až od peřeje č.8 a projedeme jich celkem 25.. Naši posádku tvoříme my dva, jihoafričanka (sestra z místního hotelový nemocnice), rusák z ambasády v lusace (k politický situaci na ukrajině se nevyjádřil), americkej právník (v životě nedržel pádlo v ruce) a angličanka dtto.. Voda je divoká, průjezdy mají obtížnost 3-4 (nejtežši je 5, 6 je považovaný za nesjízdný), je tu jedna šestka, ale ta se přenese. Je to rozhodně velkej adrenalin, zejména když se cvakneme na první z Three Ugly Sisters. Celej raft je otočenej, než se člověk nadechne a zorientuje už je v další peřeji – tím že sme se převrátili na začátku, tak sme projeli další dvě ve vodě.. Mno, Chongo, náš kormidelník, nás všechny natahá zpátky do raftu a je vidět, že je rád, že se nic nestalo..Tak si říkáme, jaký to asi je, když ráno přijde do práce a vidí, co všechno poveze na lodi za lidi.. Po půl dni plavení se vylodíme a čeká nás, pozor!, normální lanovka ven z údolí, aby se nemuselo do kopce pěšky. Průvodci jí ale nevěřej, minule se prej zasekla na dvě hodiny, a tak radši choděj pěšky a vymlouvaj se na to, že nemaj rádi vejšky. Nakonec si objednáváme video, ale nefunguje nám karta a pak si ho zapomeneme vyzvednout. Tak snad ho od někoho vyloudíme. V balíčku s raftama je ještě odpolední sunset cruise, která je úplně brutální – je to all you can eat a drink, ale eat není co a drinky jsou hnusný.. Seznámíme se se dvěma Jihoafričanama, chlápek dělá v Kongu a říká, že tam rozhodně jezdit nemáme. Zvířata žádný nevidíme a tak sme rádi, že se večer necháváme vyhodit u italský restaurace na pořádnou večeři, akorát nám pořád nefunguje ta karta a tak dem hladový zpátky do backpackeru. Tam potkáme Němce, co sme potkali v Maunu a který jeli do Kalahari – auto se jim nepokazilo a moc si to užili.. V noci někdo vykrade jeden pokoj černochů s mercedesem a je z toho velký haló, je v půl čtvrtý ráno a my to máme z první ruky, protože spíme na parkovišti v autě.. takže sme ráno úplně hotový a zůstáváme v Livingstone ještě jeden den a pak konečně vyrážíme směr Lake Kariba..