Dáváme si zasloužený den odpočinku, jdeme se projít k jezeru, necháváme si vyprat a nejdeme se podívat na “ ultimate cultural village experience”.. Místo toho si povídáme s místňákama a večer u jezera povozíme autem dva malý kluky, který nám pak čórnou dvě eura.. 🙂 Druhý den ráno balíme a jedeme vstříc černým mrakům a naší další destinaci městečku Marsabit. V Palm Shade sme naplnili hodně lahví s vodu, abysme je po cestě mohli rozdávat, je velký sucho a vody je tu v poušti překvapivě nedostatek..Teda zatím. Děti, co pasou kozy kolem cesty se nás často bojej, ale nakonec žízeň vítězí a pak se radostně  zmocňují svých lahviček. Zajímavý je, že zatímco jinde chtějí  my pen a my money a sweet, tady jim stačí půl litr vody.. Asi po dvou hodinách jízdy začíná ukrutná bouřka, proudy vody se valí ze všech stran a skoro není vidět na cestu.. Podaří se nám projet jednou řekou, má vybetonovaný dno, ale ta další  asi za 500 m už nás dál nepouští.. Voda v první řece mezitím stoupne natolik, že není cesty zpět.. Čekáme až voda opadne, mezitím si nás najdou místní pastevci z kmene Gabra a tak trávíme den konverzací a kontrolami průtoku řeky.. tvrdí, že lepší je pokračovat dál, že cestou zpátky bude rozvodněný všechno.. Asi po šesti hodinách, se zdá, že hladina řeky o něco klesla a my se pokoušíme o průjezd.. S Otíkem to slušně lomcuje, voda je vysoko a uprostřed řeky začíná auto hrabat a trochu ho bere proud, Robo ale bravurně zvládne řízení a za chvíli jsou oba dva na druhym břehu.. Baru se radši přebrodí.. Zamáváme našim kamarádům, ujedeme asi 10 kiláků v podmáčeným terénu a najednou lup a jsme až po uši v bahně. A ještě totálně nakřivo. Je půl šestý, za hoďku bude tma.. Kopem, kopem, ale vypadá to, že to dneska nevykopem.. Stavíme druhý stan kousek opodál, na nejsušším místě, večeři máme ze včerejška, tak nemusíme vařit a usazeni na našich ammoboxech  (a po koupeli v místních loužích) pozorujeme zapád slunce a pak parádní oblohu.. Ta se ale bohužel zatahuje, kolem nás se začíná blýskat a cca v půl čtvrtý ráno nás voda vyplaví ze stanu. Schováváme se v autě (sedíme hezky za sebou jako v autubusu)  a doufáme, že nebude pršet dlouho, aby nám voda Otíčka neodnesla. Prší až do rána a silnice se mění na koryto řeky.. A hladina vody stoupá.. Zvedáme přední část auta  na highliftu (4×4 hever), aby se voda nedostala k motoru a připravujeme se na záplavovu vlnu, kterou už by Otík asi nedal.. Naštěstí přestává pršet, tu ta tam vykoukne sluníčko a my můžeme začít kopat znova. To co sme včera vykopali a další bahno co nám přinesl tenhle deštík.. Stavíme hráze, abysme odvedli vodu od auta a aby to začalo trochu schnout.. Kopem a kopem, občas se někdo staví nám na chvíli pomoct (jeden měl 60 koz, druhej 40 velbloudů..).. Ale Otík drží a nechce z díry ven. Je asi padesát stupňů a vypadá to dost beznadejně.. Vodu i jídlo máme a tak vůbec, ale vůbec nepropadáme panice. Nakonec máme štěstí, kolem čtvrtý odpoledne se najednou objeví dvě auta, to jedno na nás kašle, prý jede na misi, to druhý (Landrover samozřejmě) řídí místní misionář otec Anthony.  Landie má sice slabounkej motor ale naponěkolikátý se mu povede Otíka vytáhnout. Zase ale zapadne sám a kolotoč vzájemnýho vytahování začíná.. Otec Anthony se vrací na svoji misi do North Horr, žije tu už dvacet let a říká, že to nejhorší nás teprve čeká. Balíme sakypaky a jedeme s ním v konvoji. Cestou zapadneme ještě asi desetkrát, hledáme místo kde nejlíp přebrodit řeku.. Začíná se stmívat a vypadá to na další noc v divočině.. Řekou nakonec my projíždíme v pohodě, ale Anthony zapadá a my v zápětí, když ho vytahujeme. Výjezd na suchou cestu blokuje zapadlá NGO Toyota, která se na poslední chvíli rozhodla, že projede a neprojela.. Naštěstí přijíždějí na pomoc pracovníci misie a čerstvé síly pokračují v kopání i v noci.. Nejdřív vykopou nás a pak my pak navijákem vytahujeme Landrover, který začne odvážně hledat jiný výjezd.. Zapadává každý metr a my (totálně vyřízený, hladový a špinavý) se o půlnoci rozhodujem, že u řeky přespíme.. Rychle se vykoupeme a usínáme tak tvrdě, že ani neslyšíme, že se Landie nakonec dostal ven. Ráno je krásnej den, slunce nám svítí do oken a my spěcháme, aby nám dokritickýho místa u výjezdu nikdo nezapadnul.. Slyšíme auto a tak všeho necháme a rychle vyjíždíme z řeky.. Naštěstí. Auto, co přijelo, poslechlo našich rad a okamžitě tam zapadlo.. Pomůžeme jim se vyhrabat a pak už jedem směr North Horr. Zastavujeme se v misii na kafe a poděkování a jedeme dál směr Marsabit.. Baru pokračuje v trendu špatný navigátor a když se po hodině ptáme na cestu, tak zjišťujeme, že jedeme do Ethiopie.. Zapomněli jsme za horou zabočit doprava.. Děda, kterýho kousek svezeme nám ale poradí zkratku.. Nemáme moc benzínu a Otík strašně žere, něco s ním není v pořádku. V Kalache má místní podnikatel kanystrovou benzínku, což nás zachrání, ale jenom na chvíli. Cena je skoro dvonásobná, ale aspoň, že je benál. Samozřejmě nám to nestačí a musíme tankovat ještě jednou. Taky po cestě ještě jednou zapadneme, to když předjíždíme policajty, ale nakláďák plný školáků nás vytáhne ani nemrknem.. Se západem slunce kempujeme Marsabitu v Henrys campsite (ano, patří Henrymu), kde je ta nejbáječnější koupelna na světě s horkou!! vodou..

Cestu k Sea of Jade, jak se poeticky říká nejnedostupnějšímu keňskýmu jezeru Turkana, začínáme krmením Otíka – naplnění obou nádrží znamená zablokovaní pumpy na půl hodiny a výraznou díru do našeho rozpočtu. Naším dnešním cílem je Lake Baringo, kde prý kdysi byli plameňáci, ale už tam stejně, jako u všech ostatních keňských jezer, taky nejsou.. Plameňáckej mejdan je teďkonc u Lake Natron v Tanzanii. Je nelidský vedro, a tak když dorazíme do Roberts Campu, padáme do pohodlných křesílek, chladíme se studeným pivem a pozorujeme  místní ptactvo a skupinku americkejch turistů..  Večer se zvedá vítr, teplota padá a my se tak aspoň dobře vyspíme. Na dlouho dobu naposledy.

Brzy ráno vyrážíme směr Maralal, který je další zastávkou na našem putování na sever. Otík se po prvních 5-i kilometrech rozpomene na své staré neduhy a začne škytat a pomalu přestává jet.. My si zase vzpomínáme na staré triky a opravu zahajujeme výměnou fuel filtru..  Světe div se, výměna zafungovala a tak po necelých 30 minutách pokračujeme v krasojízdě. Následuje intermezzo s keňskými vojáky, a to když si Baru vyfotí ceduli “Battle camp”. Bohužel si nevšimne vojáků sedících opodál, kteří okamžitě vybíhají s puškama a odstavujou nás. Následuje výslech, proč si fotíme jejich tábor, pro koho to sou fotky, co sme zač…. Fotka je naštěstí jen jedna a situaci vyřeší níže postavenými vojáky přivolaný Big Boss, který nás fotku donutí smazat a pak nás s pokáráním a s lehce staženym zadkem nechává odjet.. Uff. Vojenských kempů je po cestě překvapivě hodně a počet vojáků v nich vysvětluje množství prázdných náklaďáků, který jsme potkávali včera v prostisměru. Asi tu ještě choděj na vojnu. Maralal se za 15 let od naší první návštěvy nijak nezměnil – díra v poušti, ovšem s asfaltem v centru, dvěma bankomatama a předraženym benzínem, kterej nám zase rozkuckal Otíčka. Kemp, kde jsme chtli spát vypadá vybydleně a tak popojíždíme na sever, do Lesiola. Má tam být kemp s krásným výhledem a peníze jdou místní komunitě, takže cajk. Problém těchhle projektů je ten, že skoro nikde nefungujou. Měla tu být voda a basic záchody a aspoň nějaký značení z hlavní silnice. Není tu nic a místní se divěj, že k nim někdo zabloudí jednou za čas.. Ale prej za půl roku všechno bude. Najs shower, toileeet, water, no probleeem. Klasika. Výhled je ale fantastickej, a tak zůstáváme na noc. Postupně nás přijdou pozdravit všichni místní komunitní příslušníci a některý ani neodejdou, sednou si za nás a čekaj co bude…Asi po hodině přijdou s účtenkou a když dostanou peníze, tak pomalu mizej.. Před západem slunce se začíná zvedat vítr, stačíme ještě rychle na ohni uvařit večeři a přeparkovat auto stanem proti větru a pak to přijde. Uragán. Celoroční vichřice,o který si myslíme, že nás i s Otíkem odnese do údolí. Se stanem i s autem to šíleně lomcuje a tak není divu, že po probdělé noci ráno vstáváme za úsvitu a berem roha. Děkujem Samburu s kalašnikovem co nás “hlídal”, slibujem místňákům, že je dáme na Google  a pokračujeme k dál k našemu opálovému jezeru. 

Úsek mezi Lesiolem a Loyangalani je zatím nejkrásnější část Keni, co jsme viděli. Nádherný výhledy, umbrella trees kam se podíváš, Samburu s kalašnikovama střídají Turkana s kalašnikovama, kozi velbloudi a teplota pomalu stoupá.. Samburu a Turkana spolu odjakživa válčí, kradou si navzájem dobytek a když ste u Samburu za všechno můžou Turkana, když ste u Turkana, tak za všechno můžou Samburu.. Problém je, že se k nim dostali levný zbraně a tak už po sobě neházej kopím, ale rovnou se střílej… V South Horr se chceme osvěžit “mbili bia baridi sana” – místo dvou studených piv  dostáváme nejteplejší pivo v Keni a jenom jedno..Pak už nás čeká marťanská krajina a závěrečný sjezd k Lake Turkana. Cestou nás brzdí velbloudí karavany, který se nás bojej a tak vždycky počkáme az přejdou.. Pastevcům dáváme vodu, který je tu zcela evidentní nedostatek. Loyangalani, je shluk malých chatrčí z bambusových listů, kde převažuje kmen Turkana.. Nevěsta se tu dá sehnat za 100 koz a když ňákou chcete, tak ji unesete a je to. Kempujeme v Palm Shade Campu (název nelhal), oázou uprostřed pouště. Je tu pramen (horkej bohužel, na jednom z mála míst, kde člověk horkou sprchu úplně neocení), ale voda je pitná a je jí dost a taky tu maj generítor, což znamená co? Což znamená studený pivo. Vivat Lake Turkana!

V pondělí se rozhodujeme, že Nairobi bylo dost a že v úterý odpoledne každopádně! vyrazíme. Dopoledne se nám podaří sehnat povinný ručení a rozhýbat nosič, takže můžeme jet na velkej nákup do místního supermarketu. Maj maso a uměj ho vakuově zabalit – mrazák a naše bříška budou mít radost. Kupujeme tam i novou baterku, ta druhá sice taky není moc funkční, ale šetříme a říkáme si, že to nějak rozchodí..

Na večer se do Jungle přiřítí párešek Holanďanů jedoucí z Kapskýho města a Anglán, co jede z Káhiry na kole a tak je o zábavu postaráno. V úterý ráno jedeme autobusem č.24 do centra na velkou misi – orazítkovat Carnet a sehnat mosambický vízum.  Cesta do města  trvá pouhopouhé dvě hodiny, razítkování Carnetu probíhá v nejvyšší budově Nairobi – Times Towers, kde sídlí místní výběrčí daní.. Posílají si nás z jednoho patra do druhýho, ale nakonec nám paní želvím tempem orazítkuje bumážku a díky tomu nás pka na hranicích vypustí ven z Keni. Slovo road tax v Times tower nikdo nezná, takže si ho škrtáme ze slovníku a doufáme, že to na silnici nějak uhrajeme.  Na mosambický vízum kašlem, museli bysme pro něj zpátky sem do Nairobi a to se nám nechce. Tak risknem, že nám ho daj na hranicích.. Prej to de, když u nás nemáme jejich ambasádu (naše mzv tvrdí něco jinýho, ale uvidíme). Dobalíme a když už uz chceme vyrazit a nastartujeme, vyvalí se z Otíka oblak černýho dýmu.. Robo se noří do útrob auta a je celkem jasný, že se odjezd posouvá na další den.. Holanďani se ale ukazujou nejen jako dobří společnící , ale i zkušení rádci (bratr automechanik) a společně se nakonec všichni shodneme, že auto dlouho stálo a že se problém vyřeší po cestě…:)

A tak ve středu ráno konečně vyražíme za doprovodu hustého černého dýmu směr Lake Naivasha. Baru nejprve zakufruje s navigací a tak se ocitáme přesně na druhem konci Nairoberry, než sme měli být.. Průjezd celym městem nám trvá další hodinu a když pak šťastní na výjezdu tankujeme, natankuje nám pan pumpař do Otíka diesel…. Tadadamdam. A už to jede, tlačíme Otíka z pumpy do garáže, pak nám vypouštěj nádrž, pak se hádáme kolik zaplatíme za novou, když sme tam půlku měli, ale nakonec se dohodneme a jedeme dál.. Bez dýmu. Problém se fakt vyřešil sám. Asi špatnej benál.. U Lake Naivasha si děláme první africkej oheň a pokukujeme po hroších, kteří v podvečer vylézají na pastvu.. Půjčujeme si kola a ráno jedeme do Hell’s Gate National Park na projížďku – kolem nás sou všude zebry a žirafy a antilopy a prasata všechno na dosah ruky, bez ochrannýho pláště auta.. Na konci Hell’s gate je rokle, kam se údajně musí  s průvodcem (reálně ne) – ale poté co guida odmítneme, jdeme tam a sami najdeme Robovo kolo s prazdnou zadni pneumatikou. Ehm. A tak jdeme zpátky pěšky, je to jenom sedm kilometrů, ale v šíleným vedru.. Naštěstí nás během cesty potká auto rangerů a tak naložej Roba i kolo a jedou na hlavní bránu, kde nakonec zjistí že kolo nikdo nevypustil, ale že Robo proste píchnul.. Odpoledne vyrážíme za bájným chameleonem na farmu Kembu, kterou díky stále špatnýmu standardu LP Kenya a přetrvávající navigační neschopnosti Blondyny nemůžeme najít. Nakonec tam místo chameleona potkáváme Anglány s landroverem, kterým udáme naše rwandský franky, který nám zbyly z minulýho výletu a který nám dávají echo, že v našem dalším kempu bydlí hroch..

Otík zase trochu pokuřuje, ale na kouř kašlema a daší den vyrážíme k perle keňských národních parků – k Lake Nakuru. Lehce zarážejícím faktem je, že park je hned na kraji čtvrtého největšího keňského města Nakuru, všichni plameňáci už odletěli a je to první park, kde zlevnili vstupný.. Z 80 babek na 70.. Prvni nosorožce vidime už podvečer a pěkně zdálky, zato na ně koukáme ze střechy auta a dáváme si GT, což nám všichni v okolních safari vozidlech závidějí. Extrémním úkazem je safarikára s “birdwatchers”.. Samozřejměe eco a xxxxfriendly.. Novodobí lovci.. V kempu jsme sami a v noci se k nám přidá náš hroch, chodí kolem auta a vesele okusuje všechno, co může, taky slyšíme lvi a vůbec se nám nějak blbě spí.. 🙂 Ráno radši balíme kufry a s úsvitem jedem na ranní safari – za brzké vstávání jsme odměněni společností šesti lvíčat a posléze po náročném stopování a ježdění do zákazu vjezdu i pohledem na pět krásných nosorožců…. Vivat Nakuru a hurá na sever!!! Lake Turkana volá…

Nejlevnější letenky byli s Ethiopanama. Let byl z Vídně přes Addis Abbeba až do Nairobi, Addis ovšem stál 11 tis, Nairobi při letu delším o dvě hodiny překvapivě jenom 8 tis. Ethiopani byli ok – kromě strašného jídla a absence ginu s tonikem (a vlastně jakéhokoliv tvrdého alkoholu) by člověk vůbec nepoznal rozdíl.. :)))) Až na zvyšující se laxnost s přibližováním se k africkému kontinentu. Po hodině se vymotáme z letiště,  kde na nás čeká starý dobrý známy taxikář Whytcliffe a my vyrážíme za do Jungle Junction za Otíkem. Během dne jsme zjistili, ze máme 6 leté výročí. Jupiiii.

Otík na nás čeká, zvonkajšku vypadá dobře, ale žhavé slunce a časté deště odvedly svoji práci a celej chudák vrže. Nejhorší je, ze se nemůžeme dostat do kufru, protože nám zareznulo rameno s rezervním kolem, který je vzadu na autě a blokuje nám přistup k šuplíkům, kde máme celou kuchyň a vařič, takže na výročí bohužel musíme jít na večeři.. 🙂  Stan překvapivě přežil a nezplesnivěl, peřiny taky vypadají ok, ale pro jistotu to všechno necháváme vydezinfikovat a spíme ve spacácích.

Taky zjišťujeme ze nemáme pojištění, zaplacenou silniční daň a taky musíme pro mosambicky vízum a přerazítkovat carnety (na hranicích to už nejde) – což v Keni znamená par dni navíc. V neděli nikdo nepracuje, říkají tomu rest day, takže všechno musíme spáchat v pondělí. Místo úřadu se jdeme podívat do muzea Karen Blixen, domu kde žila, když byla v Africe. A vypadá to úplně stejně jako z Out of Africa. 🙂

Pondělí začíná klasicky africky, nic nefunguje, bez pojištění nesmíme řídit, na mosambicky ambasádě nutně potřebují rezervaci ubytování a netrvá to den, ale čtyři a pobyt v Nairobi se tím prodlužuje.. TIA.