Do Tsumebu dojíždíme v neděli odpoledne, po zcela zbytečné návštěvě jezera Oshitake, který sice vypadá báječně na obrázcích a ohromilo svého času dávné cestovatele, ale jinak je to prostě velká díra v zemi s vodou, významná tím, že do ní Němci při ústupu z první světový války naházeli všechny zbraně. Tsumeb je pěkný, malý městečko, s hlavní ulicí plnou stromů. Hledáme backpacker podle guidea, ale první je šílenej – betonová kostka s ošklivým bazénem a špinavejma pokojema. Brr. Na podruhý máme štěstí a kotvíme v Mousebird Backpackers na zahradě. Maj kuchyň, internet a stromy obsypaný mangem. Otesánek už zase blbne a tak musíme vyzkoumat, čím to je. Ráno přichází tzv. Tsumebský objev – Robo zjišťuje, že jsme celou dobu měli ucpaný víčko od nádrže, tím pádem se do nádrže nedostával vzduch a tím pádem naše autíčko nejelo, protože mu benzínová pumpa v nádrži neposílala dost benzínu. Aneb jak umí malý kolečko zastavit obrovskej motor. Heuréka! A škoda všech těch pěti vyměněnejch filtrů. V Tsumebu zůstáváme ještě dvě noci, pereme, doháníme blog (všimli ste si?) a zásobujeme se na cestu do Bushmanlandu. Taky sme si koupili extra pneumatiku, kterou sme narvali dovnitř do auta, kdyby náhodou. Potom, co sme v posledním jídle z kotlíku našli uvařenejch pár chroustů, sme se poslední večer plácli přes kapsu a šli na večeři i s Anglánem, co s náma bydlí v kempu. Po cestě do Bushmanlandu zastavujeme u Homeb meteoritu, nejtěžším celokovovým meteoritu na světě.. tj. další zbytečný památce (Robo je ale nadšenej).. Asi 200 km za Tsumebem auto zase začíná škytat a my si rveme vlasy, že jsme ho nenechali přece jenom zkontrolovat v tý Toyotě, kolem který jsme jeli a taky sme v ní byli a která samozřejmě v Tsumebu byla. Doškytáme do „kempu“ v Omatako Valley „ – provozuje ho místní bushman komunita, ale evidentně neúspěšně – neteče voda a je to tam dost hnusný, ale Otesan nám zase vybral nocl nechce jet dál. Přespání je nejlevnější za celou dobu – za dva lidi platíme 60 dolarů.. Nabízí nám spoustu aktivit , jako „buswalking“ a „evening singing and dancing“. Berem všechno. Večer zpěvy, ráno chůze. Zpěvy se ale nekonají – v určenou dobu po západu slunce dorazí náš průvodce, lehce našrot, že jsou ženy na poli a darazí až za pár hodin. Tak rušíme zpěvy (je jasný, že se nikomu nechce tančit a zpívat) a děsíme se rána, jak bude vypadat chůze džunglí. Bushwalk je ale super – máme svýho dědu jako vystřiženýho z „Bohové musí být šílení“ a jdem na tři hodiny do bushe. Ukazuje nám kytky a stromy a stopy a je roztomilej, malinkej a polonahej a když mluví, tak „kliká“ a ten druhej nám překládá a když se vrátíme, tak se pěkně převleče zpátky do kšiltovky a kalhot s trikem.. Jako suvenýr si kupujeme sekeropalici, co Bushmani používaj, robo se chvíli snaží místňákům opravit pumpu, ale nikdo o tonijak zvlášť nestojí a tak jedem směr Tsumkwe. Otesan je po ránu vždycky v pohodě, problémy začínaj cca po dvou hodinách jízdy a Robo začíná mít podezření, že problém je benzínová pumpa, která je ale uvnitř nádrže, takže se musí vypustit všechen benzín, odmontovat nádrž,vyndat pumpa a pak zase všechno zpátky…Po cestě do Tsumkwe vidíme odbočku na podle guida super lodge, která nakonec zajímavá neni, protože tam nikdo neni, náš pokus o jízdu mimo cestu ztroskotá asi po 16 km, když místo na jihovýchod jedeme na sever a tak se potupně vracíme se škytacím autem na hlavní silnici a říkáme si, že ho v Tsumkwe vopravdu, ale vopravdu necháme opravit…
