Hranice do Namíbie jsme překročili nově otevřeným přechodem Mata Mata. Přes hranice se nesmí vozit žádný maso (měli jsme ho plnej mrazák, protože sme si ho hezky šetřili), ovoce a zelenina (kvůli fruit flies, zejména citrony a cibule). Maso jsme zapřeli, zeleninu přiznali a pan celník bylo hodnej a nechal nám naše 4 kg cibule a 1 citron převízt na druhou stranu. Papíry pro auto zafungovaly, naše víza taky a tak jsme se ocitli v sobotu ráno v Namibii.
Rozhodli jsme se, že přespíme v Mesosaurus Bush kempu, kde hodíme oko na místní fossilie – což byl průvodce i zkameněliny a druhej den vyrazíme do Ketmanshopu, kde koupíme baterku, co nás pořád zlobí. V bushkempu je to super, jsme tam úplně sami, uprostřed Quivertree stromů (Aloe dichotoma), ve společnosti weaver ptáčků a pouště.
Nedělní dopoledne v Ketmanshop je tristní – nejdřív musíme natankovat obě nádrže (au au au), všechny garáže maj samozřejmě v neděli zavřeno, ale co je nejhorší, nekoupíme si ani pivo, protože se tu v neděli neprodává chlast. Hrůůůůza den. Pokračujem směr Aus, kde je naštěstí otevřená hospoda, kde jsme před dvanácti lety bydleli. Kamaráda Harryho s čističkou zubů jsme stopovat neviděli.
Cesta do Lüderitzu je krásná, zastavujeme se u stáda koní (Namib desert horses), který se adaptovalo na namibskou poust (vypadaj dost jetě, chudáci) a poté za písečné bouře (jak jinak) dorážíme do městečka, mezi mořem a pouští, který je totálně vylidněný. Totálně. Hledáme místo na kempování, ale fouká tak šíleně, že nejsme schopný otevřít stan. Zkoušíme to i na 20 km vzdáleným Diaz Pointu, kde je to ale ještě horší a vypadá to, že nám vítr vezme i Otesánka. Naštěstí se pak ve městě dozvoníme na místní backpacker a ten nás nechá spát za cenu kempování uvnitř. Dva dny tu strávíme opravami auta (baterka, nahození elektriky a rozchození watertanku), návštěvou diamantovýho ghost townu Kolmanskopu a pojídáním ústřic, který tu prodávaj za 10 Kč jednu!!!!! a taky pozorováním západů slunce na krásný Agate Beach. Life is a beach…