Central Kalahari Game Reserve

This slideshow requires JavaScript.

Central Kalahari je obrovskej park, má skoro 53 tis km čtverečních a je to jeden z největších národních parků na světě. V období dešťů (tedy teď) je údajně plný zvířat. Jinak se sem má jezdit v konvoji dvou aut, aby si mohli navzájem pomoct, kdyby se něco stalo, ale na bráně to nevynucujou. Není tam nic, všechnu vodu, jídlo a benzín musíte mít s sebou. A tak před vjezdem do Kalahari chceme radši ještě dotankovat, ale v Rakopsu, světe div se, na benzínce  došel benzín a tak musíme do Mopipi, 54 km vzdálenýho města, jsou tam dvě benzínky, tak prej snad aspoň jedna mít bude. První benzínka benzín nemá, ale druhá nás zachraňuje. Kromě benzínu prodávaj taky super starý a smradlavý hovězí a stříhaj vlasy. Kupujeme jenom benzín,  berem i do kanystru a po poledni už vjíždíme do Central Kalahari. Pro jistotu si na bráně berem telefonní číslo na pevnou, kdyby se úplnou náhodou něco stalo s Otesánkem. Je neskutečný horko, kolem čtyřiceti stupňů, všechny zvířata schovaný v jakýmkoliv stínu, který existuje. Máme naplánovaný okruh na šest nocí, skrz severní část parku. První noc bysme měli kempovat v Deception Valley – údolí, odkud je knížka The Cry of Kalahari  a kde její autoři Mark a Delia Owens žili sedm let a zkoumali hyeny. Kemp je ale hnusnej a tak se přesunujeme k Sunday Pan na lepší místo s výhledem. Kempy tu mají rozdělený na žebráky – ty sou za 30 Pula (1 Pula = cca 2,40 Kč) na hlavu a nejsou hezký a patřej vládě a boháče, ty sou za 200 Pula na hlavu a jsou na hezkejch místech a jsou zprivatizovaný.. tak sme se na jednu noc sami upgradovali z žebráka na boháče.. Další den ráno jsme našli pod stromem odpočívat dvě lvice a pak jsme projeli skrz Deception valley do Lekhubu, našeho dalšího tzv. “wilderness“ kempu. Za 400 Pula na noc jsme si museli vykopat v zemi vlastní záchod a pálit toaletní papír. Odpoledne jsme vyrazili na safari, ale kromě našich ranních  kočiček už jsme nic neviděli.  Třetí den jsme směřovali na nejjižnější místo naší cesty – Piper Pans. Po cestě sme našli gepardí rodinku, hodinku sme s něma poseděli, ale lovit se jim nechtělo.  Piper jsou krásný pánve, plný gemsboků a springboků, který se všichni krčili ve stínu těch pár stromů, co tam byli. V noci trochu zapršelo a byli slyšet lvi. Přivstali jsme si, ale žádný zvířáky sme neviděli a tak jsme  v devět zastavili na okraji pánve, udělali si snídani a četli si. Robo si libuje, že má konečně čas na čtení. Jak se ukáže večer, je to jeho největší omyl… Po snídani  ještě jednou objíždíme Piper a pod jedním keřem najdeme lva a dvě lvice. Lev je fešák, má žíhanou hřívu a majestátně se tam rozvaluje. Je horko a lovit budou až večer, tak tam s nima chvíli pobudem a pak jedem směr  náš nocleh. Na začátku Phokoje nám přestává brzdit auto a z levýho předního kola se ozývá podezřelý rachot. Brzda dře o kolo. Do kempu už to je jenom pár kilometrů a tak tam dojedeme, je to zas kemp z kategorie žebrák, ale co už. Zastavujeme a z kola nám teče hustá černá kapalina.. Zřejmě brzdovka. Ehm. Píšem Markovi, ale ten nic neví a jak se nám tam nelíbí, tak se rozhodujem, že popojedem na další kemp asi za 10 km.. Asi po 5 minutách cesty se z kola začíná kouřit a nám začíná docházet, že sme asi definitivně dojeli. Kempujeme uprostřed cesty, na jedný straně máme křoví, tak doufáme, že tudy na nás ty lvi nepřijdou. Baru ještě stihne skoro zapálit auto, když jí chytne gumová hadice, která vede od vařiče k bombě na střeše– naštěstí se všechno uhasí odhozením na zem, akorát z večeře toho moc nezbyde. V noci slyšíme výt šakali, po lvech naštěstí ani památka. Ráno se Robo vrhá pod auto a začíná opravovací Odyssea. První den  rozebere celý přední kolo, všechno vyčistí a zjistí, že máme zlomený CV joint, strhaný všechny závity, kolo nemá na čem držet a že sme asi v háji. Druhý den ráno pilně piluje a řeže a v půl dvanáctý (neprojelo kolem nás ani jedno auto za dva dny) voláme na bránu o pomoc. SOS call je vyslyšen – máme počkat an záchranu z nedaleké (35 km) lodge. Ve tři  nikde nikdo. Voláme znova, z lodge na nás prej neměli čas, tak nám poslali chlapíky z gatu, je to 120 km a prej už sou na cestě. Jsme klidný, vodu máme ještě na čtyři dny, jídlo taky a vlastně ani nečekáme, že by dneska někdo přijel. A přece. Se zápdem slunce vidíme v dálce oblak prachu.Není to Pocestný? Je to Pocestný. V půl osmý si to přihasilo auto s dvěma černochama. Super. Už jsme na to čtyři. Náhradní díly nemáme. A bez nich to nepojede. Tak co teď? Rozhodujeme se rychle – odmontuje se všechno pokažený, kucííí nás hoděj na bránu a ráno do Rakops, tam chytnem autobus do Maun, nakoupíme součástky a vrátíme se zpátky. Jak se řeklo, tak se udělalo, 120 km jsme jeli pět hodin! a po třech hodinách spánku ve stanu, co nám kucííí postavili, nás posadili na džíp a kosmickou rychlostí jsme se ocitli v Rakops u stanice autobusu.. Po dalších dvou hodinách jsme zase byli v Maun. Maun, Maun, Maun!  Už to neni love it or hate it, už je to jen hate it.  Bez auta, s igelitkou plnou Otesánka, je pohyb po městě prostě kurva vopruz. Z garáže, kde prodávaj náhradní díly si pro nás přijedou – zakládáme tam generální štáb, odkládáme baťohy a taxíkama objíždíme prodejny součástek. Všechno seženeme, ale sme úplně vyřízený a večer si za odměnu zaplatíme pokojíček v Maun lodgi – máme  televizi a klimatizaci! A Otesánek je za trest sám v poušti. Další den nás čeká cesta zpátky, autobus nejede v půl sedmý jak bylo inzerováno, ale až v půl osmý a k Otesanovi se dostáváme až v půl pátý odpoledne. Kucíí a Robo montujou a po třech hodinách to vypadá, že je Otesánek zase fit a pojízdnej.  Pro jistotu ještě absolvujeme 5-i hodinovou noční jízdu k bráně – všude kolem ve tmě svítěj zvířecí oči  a jak se Baru snaží zjistit, cože to na nás kouká, tak se jí podaří rozbít přední okno, když do něj předkloněná a nepřipoutaná, narazí hlavou, poté co nedobrzdíme jeden výmol.  Taková pěkná třešnička na dortu. Vypadá, to že v našem oblíbeném Maunu zase chvíli pobudeme…  Sakra.

4 thoughts on “Central Kalahari Game Reserve”

    1. To má Baru tedy suprtvrdou hlavu … na fotce to vypadá, že hlava musí být minimálně prasklá. Vteřinový lepidlo by nepomohlo? Pa a pusu taky

  1. Vesmír vám konečně vysvětlit, že PŘEDNÍ VOKNO V AFRICE NEPOTŘEBUJETE!

    Mimochodem máte brejle? 🙂

    PS: Zeptejte se Smolíka, když sme si v Krumlově stopli holky v ultra starym Talbotu bez předního skla a jeli až do Prahy.

Leave a Reply to Lúúú Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *